na Blog.cz

...a místo nich chováme slepice, krůty a další kreatury.

Když jsem se to dozvěděla, měla jsem náladu na vraždění (lidí, samozřejmě). Důvody byly následující: s Julčou a Belou byly samé problémy a starosti a žádný užitek, proto se mamka rozhodla začít chovat slepice, ze kterých budou vajíčka a maso. Nejspíš má také v plánu je prodávat. Tahle fakta ovšem mé rozhořčení nijak nezmínila.

Už je to nějaký ten pátek, co jely pryč. Naštěstí jsme jim našli takový domov, kde je s prominutím nikdo nesežere, ale budou se denně krmit na pastvě ve společnosti dalších (dvou?) koziček a (tuším) beránka. Na druhou stranu měly asi první nepříjemnou zkušenost s elektrickým ohradníkem. Ale s jejich inteligencí snad těch kopanců moc nedostaly.

V den odjezdu jsem si je naposledy fotila.

Nemyslete si, že se zlomená noha léčí tak rychle, aby mohla Vivi vesele pobíhat po zahradě. To asi těžko. Ty fotky jsou staré. Jsem ráda, když ji nechám chvilku proběhnout po posteli. Je na to relativně zvyklá, protože od toho karambolu s dráty ji stejně už po pokoji nepouštím jen tak. Vzhledem k tomu, že musí být neustále pod dozorem...Jenže já mám na práci i jiné věci než non stop pozorovat Vivienne. Proto jsem si zvykla jít si číst, přičemž si lehnu na postel, přikryju se peřinou a Vivi si vezmu k sobě. Vydrží tak aspoň půl hodinky rejdit po posteli tam a zpátky. Potom se buď rozhodne odejít (což jí musím utnout), nebo se zahrabe do peřin a jde spát. Toho se vždy snažím docílit. :) Takže teď provozujeme v podstatě totéž, jen s mnohem větší opatrností.

Ale k těm fotkám. Postupně se mi střádaly v archivu, až správně uzrály a je čas je ukázat světu :D

Tak, co tu máme dál? Ano, samozřejmě. Mé roboráčky moc nevídáte, že? Nějak není nic nového. Až teď nedávno jsem je dala přes krásný teplý den ven. Dala jsem je pod vypůjčený vrchní díl klece. Samozřejmě jsem si nezkontrolovala, jestli jsou rohy správně utěsněné. Když jsem asi po pěti minutách přišla a nakoukla do domečku, jeden křeček byl pryč.

V duchu jsem se s ním rozloučila. Jaká je asi šance, že na naší velké zahradě strážené dvěma psy (a příležitostně kočkou) toho pěti centimetrového křečíka najdu?

Přesto jsem nijak nezpanikařila, protože už dřív, když se mi jednou křeččí box převrátil v obývaku na zem (o-ou), jeden z kečků inteligentně zalezl za sedačku, kdežto druhý byl i po minutě jako zmražený uprostřed pokoje.

To byl i tento případ. Pomalu jsem se rozhlédla, systematicky jsem prohledávala nejbližší okolí, aby mi neunikl žádný objekt. A opravdu, asi o tři metry dál stál na krtinci útěkář Barnabášek. Chytila jsem ho snadno. Člověk, který chová křečíky roborowského, získá praxi rychle.
Když tolik toužil po svobodě, rozhodla jsem se ho vyfotit v trávě. Uf, to byl nápad. Docela jsem se naběhala. Nakonec mám pár dobrých fotek, i když nejvíc se mi líbí ta, kde ho držím.

A ještě tu mám božskou veveřičku, která byla sice bázlivá, ale mnohem odvážnější než její kolegyně, když se v parku proháněly u krmítka. Kvalita nic moc, bylo to dost přiblížené a ještě oříznuté.

Jsem typ člověka, který si nepřipouští nejhorší možnost, dokud není pozdě. Dalo by se říct, že jsem optimista. Ale když už se něco posere, bývám v háji.

Výjimečně to nebyla až tak moje vina, že si Vivienne zlomila nohu. Částečně asi ano, byla jsem to já, kdo sestru (tu starší) poprosil, aby Vivi pohlídala. Že ji při shýbaní pod patrovkou přiskřípne nohu jsem fakt netušila.

Když na mě začala volat, že má Vivienne asi zlomenou nohu, měla jsem vztek, že mi zase přidělává starosti. Nejdřív ze všeho jsem dokončila výměnu šnečího krmení a pak jsem se s obavami potlačenými tak hluboko, jak to jen šlo, vydala zjistit situaci.

Můj potkánek měl zadní nohu naprosto bez života, vláčel ji za sebou. Že má bolesti jsem poznala podle tichého vypískuntí na hranici slyšitelnosti, když jsem ji zvedala. Jednala jsem spíš jako automat, opatrně jsem ji vrátila do klece a oznámila, že na zítřek už přece jen plány mám - jedu k veterináři. Jestli bych měla udělat ještě něco jsem nevěděla. Radši než jí přitížit, nechala jsem ji tak. Sestře, která se mi neustále skučivým hlasem omlouvala, jsem řekla, ať už laskavě drží hubu a jde spát.

Zní to divně, já vím.

Ale podstatu to vystihuje.

Kdybyste mě viděli, jak se válím po trávě, asi by vám to přišlo vtipné.

Co už.

Asi se přesuneme k fotkám.

Dneska nemám náladu se vykecávat.