na Blog.cz

Jednou mi jedna čtenářka blogu řekla, že by si chtěla pořídit potkana, ale ty moje zážitky ji trochu děsí. Ráda bych řekla, že život s potkanem je idyla, jenže není. Ale každý, kdo to bere s nadhledem, si život s ním pěkně užije. Zábava musí být :) Ale jestli zvažujete potkánka, přesto byste měli vědět, že jsou to strašné potvory :D Nicméně i oni dokáží dávat najevo lásku....

Jedna z neřestí Vivienne je to, že krade jako straka. Čím déle je puštěná, tím větší dělá blbosti. Často se stává, že v její kleci najdu odcizené věci, zpravidla důležité věci do školy (papíry má opravdu v lásce), dále například kapesníky nebo psací potřeby.

Každou chvíli si já nebo sestra přineseme do pokoje jídlo či pití. Občas se stane, že něco zapomeneme někde odložené na stole, obzvlášť sestra je v tom mistr. V tu chvíli se na to vrhá Vivienne. Z talířků vymete drobečky, občas má štěstí a najde se kus nedojezeného jídla, které okamžitě mizí v kleci (většinou to bývá zeleninová obloha, které se někdo snažil vyhnout). Ovšem tím drzosti mého potkana zdaleka nekončí - ráda si dá třeba čajíček nebo slazenou vodu. Když jsem poprvé uviděla, jak elegantně pije z hrníčku, byla jsem úplně konsternovaná. Věřili byste, že si nápoj přenáší k tlamičce v tlapkách? To když už hladina klesne tak, že by se musela ohýbat. V nejhorším je schopná na skleničku vyskočit a teprve pak začít pít. Její akrobatické kousky a smysl pro rovnováhu mě dostávají do kolen.

Ááá, vybavuje se mi, proč mám sníh tak ráda...(za pár dní se mi jistě vybaví, proč ho nesnáším, ale zatím si to užiju). Leon ten bílý zázrak úplně miluje a cítí se v něm dobře, to poznám. Zima mu nevadí, i v mrazech klidně spí na venku a nechává sníh, aťsi na něj padá. V nejkrutějších mrazech ho dáváme do verandy (kterou Brenta okupuje po většinu zimy - a když jsme u toho, tak i vždycky, když prší...ona vůbec nemá ráda rozmary počasí), ale je na něm poznat, že by byl radši venku.

Teď si to samozřejmě užívá ;)

Jsem teď trochu nemocná. Po první viróze jsem se na den objevila ve škole a už jsem zase na hromadě. Trochu mě mrzí, že jsem přišla o první sněhovou chumelenici, aspoň jsem ji sledovala z okna. A s foťákem v ruce. Popravdě jsem dostala prapodivnou melancholickou náladu, která se dá jen těžko definovat...jsem dneska nějak naměkko. Zastřelte mě.

Ale pěkně popořadě. Ještě než přišel sníh, začaly z nebe bušit kroupy. Už jsem se zmínila, že kroupy miluju? Vylezla jsem za nimi málem až na střechu. Ne tu od domu, ale od přístřešku, který máme přímo pod oknem pokoje. Střecha se téměř okamžitě zaplnila bílými hrudkami, které jen čekaly, až na ně dopadnou první vločky sněhu...

...A ony první vločky skutečně přišly. Velice rychle mizely, že se jen stěží dala zachytit jejich existence...

Dneska jsem se zděsila, když Tornádo vylezl ze svého domečku. Je z něj teď pěkná koule.

Před Vánoci se mi porouchalo kolečko, asi měsíc žádné neměli a oba, Tornádo i Barnabášek, se trochu zakulatili. Barney ani ne - na první pohled není nic vidět, i když asi trochu přibral. Ale Tornádo...dneska měl totiž úplně napráskané torby, nacpal si tam tolik semínek, že vypadal nejmíň dvakrát širší. Ještě že už mají nové kolečko, oba vesele běhají. No, hoši, ode dneška žádné piškoty.