Stěhování s kočkami

8. srpna 2016 v 17:16 | Karol Dee |  Naya a Pickwick
Stěhování je pro zvířata (i lidi!) vždycky velký stres, o kočkách se však říká, že ho nesou hůř než jiní mazlíčci. Za sebe musím toto tvrzení potvrdit. Původně jsem měla strach o potkany, protože pár týdnů před naším stěhováním jsme pomáhali u jiného a tam jedno zvířátko převoz nezvládlo, konkrétně to byl osmák. Samozřejmě že obavy byly liché, potkani celou dobu čumákovali, jestli bude něco k snědku, a když se ujistili, že opravdu nic, šli se zahrabat do peřin (myšleno starých triček, kterými jsem vyložila přepravku) a spali jako dudci, zatímco kočky vedle v přepravce synchronizovaně kolabovaly.


 

Moderní výcvikové metody: proč pozitivka nefunguje

18. června 2016 v 11:40 | Karol Dee |  Úvahy
Pozitivní motivace je stále ještě expandující systém výchovy a výcviku psa, který je založený na faktu, že psovi dáváme pouze pozitivní a žádné negativní podněty. Jde tedy o absenci trestu, a to nejen fyzického, ale také slovního či emočního. Již jsem jednou toto téma otevírala v článku Nevěřím na pozitivní motivaci. Psala jsem jej před dvěma lety a to je pro náctiletou dlouhá doba. Již jsem stihla na některé věci poupravit svůj názor a když jsem si teď svůj výplod znovu přečetla, musela jsem odolávat pokušení některé pasáže přepsat. Ale neudělám to, protože člověk by se neměl za minulost stydět, nýbrž se z ní poučit. Ocenit vývoj. Týká se to hlavně toho blábolu, kterému jsem tehdy ještě věřila, že pes se nás neustále snaží nějakým způsobem přetrumfnout, že s námi bojuje o místo "vůdce smečky." Takovou filozofii praktikuje například zbožňovaný a zároveň nenáviděný "psycholog" psů Cesar Millan. Dnes už vím, že většina problémů psí duše vychází z nepochopení psího způsobu života a komunikace. Hlavně té komunikace. Pes nechápe, jak se má chovat, a nejistota jeho i páníčka spouští lavinovou reakci vzájemného nepochopení a nedorozumění. A přitom někdy stačí velmi málo. Dávat psovi jasné signály, rozluštit ty jeho a vzájemně si důvěřovat.

Nicméně můj názor na pozitivní motivaci (PM) se nijak zásadně nezměnil. Pořád jsem přesvědčena, že to není univerzální a vlastně úplně nejlepší výcvikový systém, jaký byl kdy vymyšlen. S potěšením jsem teď zjistila, že nejsem jediná, kdo si to myslí. Objevila jsem totiž výborný článek německé autorky Niny Dany nazvaný v angličtině Modern dog training methods: softies, science, shitstorms and ethic under review. Poukazuje na nedomyšlenost celé této výcvikové filozofie, její chyby a limity, a hlavně důvody, proč je tak těžké dotáhnout výcvik k dokonalé poslušnosti. Prosím lidi, kteří anglicky umí, ať si text přečtou v originále. Protože jsem ale chtěla dostat článek dál, pustila jsem se do amatérského překladu. Rovnou říkám, že je amatérský, nikdy jsem nic takového nezkoušela. Některé pasáže jsou malinko odbornější (co se kynologie týče), proto přidávám vysvětlení pojmů. Na fotkách jsou autorčini psi, aspoň myslím.Schnuppe bude (asi) fena bílého švýcarského ovčáka a dále se tam vyskytují border kolie Dino a Barney. Fotky jsem našla v rozhovoru s autorkou, kterému bohužel nerozumím, jelikož německy neumím.


Záchrana kočičích sirotků

6. června 2016 v 15:11 | Karol Dee |  fotky
Jaro a počátek léta se pojí se samými krásnými věcmi - vysvitne sluníčko, rozezpívají se ptáčci, louky rozkvetou barvami a také se začnou rodit mláďátka. Startuje tedy i sezóna koťátek. Bohužel, v dnešní době už realita nijak krásná není. Kočky jsou nesmírně přemnožené a lidé se stále ještě nenaučili je kastrovat. Dříve, zvláště na vesnicích, byla kastrace něco fantaskního a reálně se stavy koček udržovaly tím, že se většina nově narozených mláďat utopila. To už je dnes trestné, byť samozřejmě mnohde tato praxe pokračuje. Stále častěji se však lidé snaží sotva chodící koťátka, která ještě potřebují maminku, udat někde na bazoši nebo facebooku. A když se jim to nepodaří, zbaví se jich tím, že je prostě někde vyhodí. Asi nemají koule na to, aby jim podrželi hlavičku pod hladinou vody v kyblíku. Místo toho dají koťata do krabice a tam je buď někdo najde a postará se o ně, nebo zemřou pomalou a nepříjemnou smrtí hladem, zimou a vyčerpáním. Osud koťátek, které vidíte na mých fotkách, se naštěstí týká toho prvního případu.

 


Lola slezla hrobníkovi z lopaty a to hned dvakrát

22. května 2016 v 10:24 | Karol Dee |  Lola
Řeknu vám, ještě že mají ty kočky devět životů. Jinak s nedovedu vysvětlit, že je to poťapané kotě stále ještě s námi. Vzpomínáte si vůbec na Lolu? Ani jsem o ní nechtěla moc psát, pořád totiž nebylo jisté, že je to opravdu náš nový mazlíček. Po tom, co si za posledních několik týdnů prožila, ale už není pochyb, že k nám patří. Již jsem psala o tom, jak jsme byli adoptováni. Příběh, který přiměje nejednu kočkomilku k slze dojetí, vám pro jistotu ještě jednou shrnu. V nepříliš tuhé zimě minulého roku se u nás na zahrádce objevilo kotě. Mám dvě mladší sestry, děti, které se samozřejmě ihned zamilovaly. Rodiče ovšem ne. Kočky nikdy ani jeden z nich neměl a nijak zvlášť je nevyhledával. Už to, že jsme si pořídili psa (Elfie) byl v podstatě malý zázrak. Kotěti tedy zakázali dávat jakékoliv jídlo a tiše seděli a doufali, že odejde někam jinam. Nicméně modrooký bobišek, který mohl mít lehce přes měsíc a ještě měl být dlouho s maminkou, odejít odmítal. Mazlil se s dětmi, psa si obmotal kolem prstu a nakonec i to jídlo dostal. Vyrobila se krabice na spaní, která se posléze upgradeovala na skutečný pelíšek ze zverimexu, kotěti se koupily granulky, záchodek a dokonce mohla spát v předsíni (technicky spíše v garáži, ale jelikož nás je hodně, půlka garáže je pokoj pro další, dosud nezmíněnou sestru, a v její předíňce má Lola útočiště). Lola se postupně vetřela do přízně všem členům rodiny, byť otec stále odolává (mimohodem, se mnou to mělamožná ještě snazší než s dětmi). Jenže idylka netrvala moc dlouho.



Focení mazlíka v nouzi

12. května 2016 v 19:51 | Karol Dee |  fotky
Pomáhat zvířatům je krásná, nesobecká činnost, která si zaslouží úctu. Tohle snad nemůže nikdo popřít. Že některé organizace na pomoc psům absolutně nevycházejí vstříc žádnému zájemci o adopci je věc druhá. I takové jednání má své opodstatnění, hlavně tedy to, že adoptovaní psi se do útulků často zase vracejí, a tak se zvířecí zachránci snaží vybírat nový domov čím dál tím pečlivěji. Už se stává běžnou praxí, že v roce musí být zvíře vykastrované, doma můžete očekávat kontroly až několikrát za rok a když se kontrolorům něco znelíbí, můžou vám pejska zase zabavit - podle smlouvy, kterou jste podepsali. Některé tyto praktiky a požadavky se mi dost příčí - skoro to podle nich vypadá, že chudák Elfie je zanedbaný pes, a to třeba jen proto, že nesmí do domu. Úplně rozumím tomu, že někdo se takové organizaci vyhne obloukem a radši podpoří množitele, který se na nic neptá, shrábne prachy a vydá štěně. Jenže ne všechny organizace jsou takové. Některé vedou lidé se skromnými finančními prostředky, kteří ani kdyby chtěli, tak není v jejich silách nové majitele terorizovat kontrolami a požadavky. Takovou malou organizací jsou i ostravští Mazlíci v nouzi, založení na dobré vůli a lásce ke zvířatům.




Další články