Potkaňátka slaví dva roky

Včera v 13:07 | Karol Dee |  Eriu a Evee
Jak tak koukám na titulku svého blogu, vidím všude samé kočky. Jsem teď seriózní kočkomaniak. Tak to dopadá, když nechám psa u našich. Nicméně i tak by bylo vhodné občas změnit téma, proto vám dnes povím, jak se mají potkani. Vlastně na tom není moc co vykládat, mají se dobře. Trošku ohrané, já vím, ale výstižné, opravdu se mají dobře. Bydlí stále v téže velké kleci, dělají bordel, cpou se a hodně spí. Jak jinak to popsat, než že se mají dobře? No, najdou se chvilky, které trochu čeří všechnu tu pohodu, obvykle to souvisí se zdravotním stavem. Ještě než jsme se přestěhovali, objevily se Třísce na zádech nehezké boláky. Po pár experimentech s veterinářem a konzultací s chovatelkou se ukázalo, že to byl jen prachobyčejný svrab, takže se to přeléčilo a od té doby zase pohoda. Až na období minulého týdne, kdy se pro změnu Netřísce udělal nějaký maglajz na oku, výtok či co. Utírala jsem to a nakonec to zmizelo. Teď tedy můžu s klidným svědomím prohlásit, že holčičky před pár dny oslavily dva roky své existence, těší se dobrému zdraví a ještě nějakou dobu se mnou pobudou. (V tomto bodě bych si dovolila poznámečku plnou upřímnosti, totiž že čím kratší ta doba bude, tím dřív si budu moci pořídit psa - dohoda s přítelem - a na tento okamžik se samozřejmě velmi těším.) Dost morbidností, informativní funkce tohoto krátkého článku byla naplněna a nyní se račte kochat fotkami těch dvou smradlavých potvor.

 

Výcvik koček pro dokonalou fotku

14. září 2016 v 15:49 | Karol Dee |  Naya a Pickwick
V novém domově jsme se zabydleli rychle. Kočkám to trvalo o něco déle, což jste si mohli přečíst i v přechozím článku o tom, jak kočka snáší stěhování špatně. Jakmile si ale zvykly, zdá se mi, že se jim tady líbí. Obzvlášť gauč a křesílka, na kterých tráví většinu dne. Povalují se v neskutečných polohách a já často sáhnu po foťáku, abych je zachytila. Jenže takové fotky mi nestačily. A k čemu vlastně mi nestačily? Nad gaučem nám tiše visel prázdný prostor. Místo jako stvořené pro obraz. Já měla však několik podmínek, které nebylo snadné splnit. Chtěla jsem, aby to byla moje fotka. A taky aby motiv byl blízký nám oběma. Ač jsme se snažili, nic srdcovějšího než kočky prostě není. Jak ale ty dvě nesnášenlivé mrchy dostat na jednu pěknou, ostrou fotku, která by se hodila do interiéru? Výzva přijata.


Stěhování s kočkami

8. srpna 2016 v 17:16 | Karol Dee |  Naya a Pickwick
Stěhování je pro zvířata (i lidi!) vždycky velký stres, o kočkách se však říká, že ho nesou hůř než jiní mazlíčci. Za sebe musím toto tvrzení potvrdit. Původně jsem měla strach o potkany, protože pár týdnů před naším stěhováním jsme pomáhali u jiného a tam jedno zvířátko převoz nezvládlo, konkrétně to byl osmák. Samozřejmě že obavy byly liché, potkani celou dobu čumákovali, jestli bude něco k snědku, a když se ujistili, že opravdu nic, šli se zahrabat do peřin (myšleno starých triček, kterými jsem vyložila přepravku) a spali jako dudci, zatímco kočky vedle v přepravce synchronizovaně kolabovaly.


 


Moderní výcvikové metody: proč pozitivka nefunguje

18. června 2016 v 11:40 | Karol Dee |  Úvahy
Pozitivní motivace je stále ještě expandující systém výchovy a výcviku psa, který je založený na faktu, že psovi dáváme pouze pozitivní a žádné negativní podněty. Jde tedy o absenci trestu, a to nejen fyzického, ale také slovního či emočního. Již jsem jednou toto téma otevírala v článku Nevěřím na pozitivní motivaci. Psala jsem jej před dvěma lety a to je pro náctiletou dlouhá doba. Již jsem stihla na některé věci poupravit svůj názor a když jsem si teď svůj výplod znovu přečetla, musela jsem odolávat pokušení některé pasáže přepsat. Ale neudělám to, protože člověk by se neměl za minulost stydět, nýbrž se z ní poučit. Ocenit vývoj. Týká se to hlavně toho blábolu, kterému jsem tehdy ještě věřila, že pes se nás neustále snaží nějakým způsobem přetrumfnout, že s námi bojuje o místo "vůdce smečky." Takovou filozofii praktikuje například zbožňovaný a zároveň nenáviděný "psycholog" psů Cesar Millan. Dnes už vím, že většina problémů psí duše vychází z nepochopení psího způsobu života a komunikace. Hlavně té komunikace. Pes nechápe, jak se má chovat, a nejistota jeho i páníčka spouští lavinovou reakci vzájemného nepochopení a nedorozumění. A přitom někdy stačí velmi málo. Dávat psovi jasné signály, rozluštit ty jeho a vzájemně si důvěřovat.

Nicméně můj názor na pozitivní motivaci (PM) se nijak zásadně nezměnil. Pořád jsem přesvědčena, že to není univerzální a vlastně úplně nejlepší výcvikový systém, jaký byl kdy vymyšlen. S potěšením jsem teď zjistila, že nejsem jediná, kdo si to myslí. Objevila jsem totiž výborný článek německé autorky Niny Dany nazvaný v angličtině Modern dog training methods: softies, science, shitstorms and ethic under review. Poukazuje na nedomyšlenost celé této výcvikové filozofie, její chyby a limity, a hlavně důvody, proč je tak těžké dotáhnout výcvik k dokonalé poslušnosti. Prosím lidi, kteří anglicky umí, ať si text přečtou v originále. Protože jsem ale chtěla dostat článek dál, pustila jsem se do amatérského překladu. Rovnou říkám, že je amatérský, nikdy jsem nic takového nezkoušela. Některé pasáže jsou malinko odbornější (co se kynologie týče), proto přidávám vysvětlení pojmů. Na fotkách jsou autorčini psi, aspoň myslím.Schnuppe bude (asi) fena bílého švýcarského ovčáka a dále se tam vyskytují border kolie Dino a Barney. Fotky jsem našla v rozhovoru s autorkou, kterému bohužel nerozumím, jelikož německy neumím.


Záchrana kočičích sirotků

6. června 2016 v 15:11 | Karol Dee |  fotky
Jaro a počátek léta se pojí se samými krásnými věcmi - vysvitne sluníčko, rozezpívají se ptáčci, louky rozkvetou barvami a také se začnou rodit mláďátka. Startuje tedy i sezóna koťátek. Bohužel, v dnešní době už realita nijak krásná není. Kočky jsou nesmírně přemnožené a lidé se stále ještě nenaučili je kastrovat. Dříve, zvláště na vesnicích, byla kastrace něco fantaskního a reálně se stavy koček udržovaly tím, že se většina nově narozených mláďat utopila. To už je dnes trestné, byť samozřejmě mnohde tato praxe pokračuje. Stále častěji se však lidé snaží sotva chodící koťátka, která ještě potřebují maminku, udat někde na bazoši nebo facebooku. A když se jim to nepodaří, zbaví se jich tím, že je prostě někde vyhodí. Asi nemají koule na to, aby jim podrželi hlavičku pod hladinou vody v kyblíku. Místo toho dají koťata do krabice a tam je buď někdo najde a postará se o ně, nebo zemřou pomalou a nepříjemnou smrtí hladem, zimou a vyčerpáním. Osud koťátek, které vidíte na mých fotkách, se naštěstí týká toho prvního případu.


Další články