Září 2010

Průlomové změny

30. září 2010 v 17:12 | Karoll |  Novinky
Žasnu nad tím, kolik se v tomto týdnu stalo průlomových událostí.

a) naši mi slíbili psa
b) smím s Leonem zkusit agility
c) konečně jsme se rozhoupali ke shánění náhubku
d) míříme na voříškiádu
e) Leonovi se narodila štěňata

Slíbili mi psa!

29. září 2010 v 6:39 | Karoll |  Novinky
euforie pokračuje.
Když jsme se bavili o agility, jako že bych to chtěla s Leonem zkusit a tak, padla samozřejmě řeč na to, že Leon se na agi vůbec nehodí.
 A pak mamka navrhla něco, co mi vyrazilo dech: "Možná by sis časem mohla pořídit vlastního psa...až budeme mít více času." (Založili rodinný podik, teoreticky se to má rozjíždět tři roky).

Okamžitě začnu plánovat: "Tak třeba na patnáctiny?"
"To by šlo, ale co se psem potom? Půjdeš na výšku a já ho tu mít nechci..."
"Vzala bych ho do podnájmu....víš, že existuje kynologická škola, kde smíš mít psa přímo ve škole?"

Euforie !!!

28. září 2010 v 7:08 | Karoll |  Novinky
Jak vám jistě došlo, jsem štěstím bez sebe :)
Můj sen se totiž splní, a to se  neděje každý den...

Od určitého věku se řídím příslovím "Co si neuděláš sám, to nemáš". A zatím se mi to vždycky vyplatilo. A tak se stalo, že jsem před týdnem uvažovala nad nějaký sportem.
Můj squashový trenér je někde v Americe a jaksi není nikdo, kdo by mě trénoval. A netuším, jak dlouho to bude trvat, tak mě napadlo podívat se po nějakém jiném sportu. Buď jako dočasnou nebo trvalou náhradu za squash.

V tom mě osvítilo- agility!
Ihned jsem začala hledat, jestli máme ve městě nějaký klub. Našla jsem si jejich web a dohledala informace. Skupinová hodina stojí 80 Kč, individuální trénink stovku za hodinu. To není tak zlé...

V plánu mám zatím jen jeden trénink. Vezmu Leona a vyzkoušíme si, jak to půjde. Je mi naprosto jasné, že se tomu v životě nemůžeme věnovat. A to hlavně kvůli Leonovi- je zkrátka moooc velký. Vždyť váží 75 kg a to je hubený! Mám obavy, že se zkrátka nevleze do tunelu. natož nějaké kladiny...!

Ale všechno jde, když se chce. Podívejte se na video- je trochu kuriózní, protože leonbergři opravdu nejsou typ pro agi... Ale na všech videích, které jsem našla, byly jen lehčí a menší fenky. Ale aspoň nějaký důkaz o tom, že to jde..


Oficiálně hnusné počasí

26. září 2010 v 19:43 | Karoll |  Novinky
No, ne každý má rád podzim, hlavně kvůli tomu počasí. Mokro, blátivo...

...ale já podzim ráda, protože člověk by měl na všem vidět něco pozitivního. Třeba ty barvy listí, ta podzimní atmosféra, to je prostě nenahraditelné.

Kromě toho má Leon spoustu energie. Jenže když je celý mokrý a zkoušíme dejme tomu "slalom mezi nohama", jistě si dovedete představit, jak potom vypadá to oblečení. Leon totiž nepatří mezi nejmenší psy v okolí....

Napadlo mě, že bych mohla zkusit navštívit cvičák. Ale stejně k tomu neseberu odvahu, tak na co si hraju?


"Mami, já bych chtěla osla..."

23. září 2010 v 17:11 | Karoll |  Novinky
Mírně neobvyklé přání, že?
Ale já to myslím smrtelně vážně.

Když jsme byli v Zoo, viděli jsme oslíky. Na první pohled jsem se do nich zamilovala. Úžasně komunikativní zvířata, chytrá a krásná....chtěla bych je domů.
Jen si nemyslete, že jsem nějaký spratek, který musí mít vše, co vidí. I mě samotné znělo divně, když jsem začala: "Mami, já bych chtěla osla..."
Mamka mě samozřejmě nebrala vážně, s klidným svědomím mi odkývala, jak jsou skvělí a až když jsem začala plánovat, co všechno potřebuje, začala pořádně vnímat. Samozřejmě jsem se dozvěděla, že je to nesmysl.

Ale tak snadno se nevzdávám. ne.

Pes v posteli

21. září 2010 v 19:55 | Karoll |  Úvahy

ANO či NE ???

Tak mě napadlo...souhlasíte s tím, aby pes nocoval se svým pánem v posteli?


Sólo pro kopytníky

20. září 2010 v 20:56 | Karoll |  fotky
Poslední fotky z Ostravské Zoo.
Doufám, že velbloud je kopytník, to by byla pěkná ostuda.



Od mandlí po smaragd

19. září 2010 v 10:59 | Karoll |  Bobina (kočka)
Myslíte si, že můžou kočičí oči měnit barvu?

Já nevím, ale ráda bych to zjistila. Připadá mi, že pokaždé, když se podívám Bobině do očí, má je jiné. Jasně, může to být světlem. Ale je to přinejmenším divné.

Tréma při prvním závodu

17. září 2010 v 17:39 | Karoll |  Novinky
Ve snech je nejhorší ten neurčitý pocit, že člověk někam spěchá nebo třeba něco hledá. A neví co.
Ale já jsem měla pocit naprosto konkrétní- trému.

V mém snu se promítl tábor a touha běžet opravdový závod. A taky jsem ho běžela, alespoň v tom snu. Lepší něco než nic? Omyl. Teď vím, jak strašně bych se bála a že bych to (nejspíš) kazila.

Alespoň jedno bylo v mém snu pozitivní- Leonek. Konečně jsem měla možnost zaběhat si agility se svým psem v opravdovém závodě. Co na tom, že byli jen tři účastníci?
Seděli jsme v jakési čekárně. Já jsem byla na řadě třetí. Všichni tři jsme nervózně čekali, až to všechno začne. A pak zavolali na start prvního účastníka. Odešel dveřmi a já už o něm nevěděla.

Moje soupeřka odnikud vytáhla jakýsi černý vak. Nechápavě jsem na něj hleděla. Když jsem se jí zeptala, co to je, dozvěděla jsem se, že to musí mít každý závodník. A já jsem si náhle vzpomněla, že mám (neexistující) vak v chatce a ihned se pro něj musím vrátit.
"Tak ale honem, za chvíli jdeš na řadu!" volala za mnou.

Zase ten hrozný pocit, který mě pronásleduje v každém snu- pocit, že něco nestíhám. Musím spěchat ale ještě než se rozběhnu, vím, že to nestihnu. A věděla jsem to i teď. Utíkala jsem k chatce, jenže byla strašně daleko.... a pak se sen začal vytrácet....

No, tak jsem nakonec stejně neběžela. Tentokrát.


Žabka v trávě

16. září 2010 v 20:14 | Karoll |  Leon
Při našem pravidelném večerním trénování se objevil nezvaný host.
Malá, roztomilá žabička.

Sólo pro vydry

15. září 2010 v 18:41 | Karoll |  fotky
Do těchto zvířátek jsem se úplně zamilovla.
Naprosto dokonalá, roztomilá a zábavná stvoření.
Mají nový* výběh v Zoo Ostrava...


I tak malý tvor může být osobnost

14. září 2010 v 15:34 | Karoll |  Avra a Audrey
Spousta lidí se po úrazu zhroutí. Někdo nezvládne, že musí být na vozíčku, jiný se zase nevyrovná se ztrátou končetiny...lidé se prostě vzdají a někteří si radši vezmou život. Ale jsou i další, bojovníci. Člověk může s handikepem žít a dokonce se s ním vyrovnat. Takoví lidé jsou psychicky velmi silní, stateční a bojovní...zkrátka osobnosti.

Proč by ale nemohlo být osobností zvíře? Malé zvíře. A co takhle přímo hmyz?

Asi si řeknete, že je to nesmysl. A asi máte i pravdu. Ale já stejně Avrušce fandím. Dokázala se svléknout. Nebylo to pro ni vůbec lehké. Protože bez nohy se žije opravdu těžko, ale kdyby to nezvládla, čekala by ji jistá smrt.



Strašení (část 4)

12. září 2010 v 15:39 | Karoll |  Život strašilky
Na speciální přání Sikara napíšu díl o strašení.

Proč se strašilce říká strašilka? Na tuhle otázku se taky už dost lidí zeptalo. Odpověď je jednoduchá- lidi se jich bojí. Přestože o nich nevědí vůbec nic, podvědomě se jich bojí.

Podobnost se štírem
 Strašilky často nosí ocas stočený na hřbetě, což je pokus o imitaci zkrouceného listí. Jenže velké části lidí připomíná štíra (škorpiona). Potom se bojí, že by je strašilka mohla ocasem bodnout (což je absolutní nesmysl).
 Jednou jsem měnila strašilkám listí a nechala jsem jejich terárium na trávě. Přišel k tomu asi čtyřletý chlapeček a zvědavě si strašilky prohlížel. Už jsem od něj byla dost daleko, když se zeptal tatínka: "Tati, co to je?". Jeho otec si strašilku přišel prohlédnout a chlapečkovi důležitě odpověděl: "To je štír, Honzíku." Přemýšlela jsem, jestli na ně mám přes celou zahradu hulákat, ale nakonec jsem se na to vykašlala. Než jsem k nim došla, byli stejně pryč.

Sólo pro opice

10. září 2010 v 18:00 | Karoll |  fotky
Nějak jsem pozapomněla na fotky ze Zoo. Skončila jsem u medvědů, teď jsou na řadě opičky.

Opice zajímají snad všechny návštevníky Zoologické zahrady v Ostravě. Děti jsou z nich nadšené..a konečně dospělí jakbysmet. Mezi opice lemur pravděpodobně nepatří (tipla bych poloopice, ale jistá si nejsem). Ale jsou to úžasná, roztomilá zvířátka. Jen mi je líto, že jsou tak zavření v těch klecích...


Pilný trénink

9. září 2010 v 21:05 | Karoll |  Leon
 Začal podzim a Leon viditelně ožil. Jako by mu někdo vyměnil baterky, tak moc ho ovlivnilo, že už přestaly vedra. Dokonce mu nevadí ani déšť...přestože to nemůžu tvrdit s jistotou, řekla bych, že podzim je jeho nejoblíbenější roční období. Nebo možná jaro? Každopádně teď srší energií.
 Obzvlášť večer, kdy má hlad. Už jsem ho navykla na nový režim- večer jdeme cvičit a on se vyloženě těší.

Svlékání (část 3)

8. září 2010 v 20:29 | Karoll |  Život strašilky
Opět se vracím k seriálu Život strašilky. Dneska jsem se rozhodla poukázat na tu nejdůležitější a nejzajímavější činnost, tedy svlékání.
 Část z vás ani nevěděla, že nějaká strašilka existuje a většina těch, co už o ní slyšeli, netuší, že se svléká (vyjímkou mohou být pravidelní návštěvníci mého blogu).

Proč se svléká?
Možná to nevíte, ale hodně hmyzu se svléká (např. saranče). Je to proto, že hmyz má místo kůže tzv. kutikulu, která nepropouští vzduch a hlavně neroste. Dokáže se trošku roztáhnout, protože uvnitř kůže živočich roste a jak se tak roztahuje, přijde okamžik, kdy už je "kůže příliš malá a prostě praskne.

Příprava
Není to tak, že by kůže najednou zničeho nic praskla. Strašilka přesně ví, kdy ten okamžik přijde, proto se pečlivě připraví.
Asi dva dny před procesem svlékání strašilka přestane příjmat potravu. Někde se zavěsí hlavou dolů a čeká. Celé dva dny se hýbe jen minimálně, zůstává stále na stejném místě. A čeká.

Jak?
Strašilky jsou aktivní v noci, takže samotné svlékání obvykle probíhá v noci. Nejdříve praskne kůže na hlavě a krku. Strašilka musí mít volnou hlavu, potom začne svlečku požírat. Ja to velice důležité, protože svlečka obsahuje spoustu živin, a strašilka musí dohnat dobu, kdy nejedla. Svlečku požírá od hlavy, pokračuje ke krku až k prvním nohám. Jakmile může, vystračí nejdříve dvě nohy a postupně se ze svlečky vysouká.

Znovuzrozená
Teď strašilka visí na své staré kůži. Naštěstí je kutikula pevná, takže nepovolí. Strašilka systematicky pojídá zbytky své staré kůže. Je zajímavé, že strašilka uvnitř už vlastně musí být hotová a plně vyvinutá, aby mohla vylézt ven. V jednu chvíli (období, kdy strašilka nejí a jen visí) má strašilka dvě vrstvy kůže na sobě.
Když vyleze ze své svlečky, je jako znovuzrozená. Nepřipraveného chovatele může velmi překvapit, že ze straré svlečky vyleze asi 2x větší strašilka! (neměřeno, jen odhad).



Se školou začaly problémy

7. září 2010 v 20:07 | Karoll |  Novinky
Tak už to bývá, začne škola, začnou potíže. Ale já si nestěžuji na školu samotnou..(to by zabralo několik popsaných stran A4).
 Když jsme začali ráno chodit do školy, začal Leon utíkat za námi. Umí se dostat potokem na cestu, což se špatně barikáduje a jaksi se nám to nepodařilo.

Naštěstí jsme na to přišli včas, když jsme si šli pár dní před začátkem školy kupovat obědy. Leon nás po pár set metrech dostihnul, za což následoval trest a návrat zpátky domů.
 Když jsme šly poprvé do školy, připravila jsem se a Leonka zavřela domů. On je tak neodolatelný! Smutně se podívá, nastraží uši a hlavu nakloní na stranu... ale já jsem důsledná, i když mnozí lidé (ségra, mamka) mi to mají za zlé, znáte to: "Podívej se na něj, on je tak krásný, proč mu to děláš?"

Asi celý další měsíc budeme muset Leona zavírat, dokud si prostě nezvykne a nepřipomene, že každé ráno s aktovkami na zádech odcházíme a odpoledne se zase vrátíme zpátky, aby nás mohl přivítat...



Smutný pohled umí dobře.
Když nastraží uši, hlavu otočí na stranu a takhle se podívá...
...odpustíte všechno.

Rostou jako ze salátu

6. září 2010 v 20:07 | Karoll |  Šneci Bí a Ria
Šneky opět čekalo stěhování. Dostala jsem od kámošky terarijní box...je sice menší, než ten původní, zato praktičtější.
Šneky jsem si jen tak z legrace vyfotila. (vpravo)

A přitom jsem si uvědomila, jak moc vyrostli. Tento box je úplně totožný jako ten, ve kterém byli nejdřív. Ta změna je vidět.
Když jsem si šneky pořídila, napadlo mě změřit jim ulity. Bylo to 30. května.  Tehdy měřila Ria 6 cm, Bí 7. (foto dole)

Po třech měsících a jednom týdnu přesně (to jest dnes) měří Ria 11 cm, větší Bí 13 cm. Rostou, hoši, rostou... (to "hoši" je dost diskutabilní, vzhledem k tomu, že šneci nemají pohlaví :D)


Chabý pokus modelovat

6. září 2010 v 13:44 | Karoll
Mám doma takovou bílou hmotu, která schne na vzduchu. Zas jednou mě popadl tvořivý záchvat a toužila jsem po tom vytvořit krásné ladné zvíře, které by vypadalo jako živé.
Samozřejmě jsem selhala, jako vždy, ale nakonec se mi to líbí.

Poznali byste, co to je?


Křeček v kouli a kočka v krabici

3. září 2010 v 15:22 | Karoll |  Bobina (kočka)
Člověka by mohlo napadnout, že se svět zbláznil. Nebo alespoň můj dům se zbláznil.

Představuji vám křečka (přesněji pískomila, ale křeček se líp pamatuje) jménem Hopík. Celým jménem je Hoper, což je ale natolik stupidní jméno, že mu tak nikdo neříká.
Dneska mu ségra koupila kouli pro hlodavce. Že jste to nikdy neviděli? Tak to jste sto let za opicema, protože tuhle vychytávku má každý moderní hlodavec.

Průhledné se bohužel neprodávají, takže doufám, že ho tam alespoň trochu vidíte.