Leden 2011

Štěňátka "čé vé"

31. ledna 2011 v 18:56 | Karoll |  Novinky
Nedávno jsem byla na návštěvě u kámošky. Mají doma krásná čtěňátka ČV, což je československý vlčák, kdyby někdo nevěděl :) Když jsem tam byla, byly to tuším týdenní chlupaté kuličky, které uměly možná tak kvičet :) Ale nutno říct, že kvičely roztomile...


Fotila jsem je na mobil, což bylo - úplně k ničemu. Fakt mě mrzí, že nemám besk... ale mám fotky, které jsem sice nefotila já, ale jsou moc pěkné... A ta štěňátka moc roztomilá ;)


Malí skotačiví zvědavci

30. ledna 2011 v 19:27 | Karoll |  naše kozy
Byla jsem na návštěvě ve chlívku i s foťákem. Kozičky dnes mají přesně týden a je třeba to řádně zdokumentovat.
Je legrační, že už třetí den po narození začaly dovádět. A to ani nemluvím o tom, jak jsou zvědavé! I když ještě chodí za mámou a nás "obrů" se bojí, nedá jim to přijít k nám aspoň zezadu a začít nás zkoumat. Málá kozička mi dokonce oždibovala bundu. Asi myslela, že o ní nevím.

Každopádně jsou oba moc roztomilí. Přesto musím uznat, že holčička je opravdu hezčí. Ty bílé uši jsou úžasné a stejně tak prstýnek bílé srsti na tlamě, který má po mamince. Kozlík vypadá trochu nepovedeně. Když se narodil, měl každé ucho na jino stranu a nevěděl, co s nohama. Však on to vyrovná, až poroste...


Úplně Úchvatní křečíci

29. ledna 2011 v 19:31 | Karoll |  Křečci
Je to teprve pár dní, co moje strašilka umřela, ale já už mám nové zvířátko- křečka.

Ne jenom jednoho, ale rovnou dva. Už jsem se zmiňovala, že mám v plánu je pořídit. Je to křečík Roborowský - nejmenší druh křečka, pokud jsem to zjistila správně. Mají jen pár centimetrů a jsou to úplní divoši.

Zatím se mi nepodařilo je chytit na tak dlouho, abych je stihla změřit, ale odhaduji takových sedm centimetrů. Dalším poznatkem je, že mají silné sebevražedné sklony. Musím je pořád zachraňovat, protože se každou chvíli chtějí vrhnout ze stolu nebo postele.

Mám tedy dva hyperaktivní křečky. Úpřímně doufám, že jsou kluci. Dala jsem jim jména Tornádo a Barnabáš. Zatím jsem ovšem nezjistila, jak je od sebe rozpoznám, i když jsem do terárka zírala aspoň hodinu. Chytit je do ruky? Téměř nadlidský úkol. Běhají rychlostí světla a jsou opravdu dost plaší. Naštěstí nekoušou.

Udělala jsem alespoň 50 snímků a na většině byla rozmazaná šmouha případně kus zadku. Mám jen jednu povedenou fotku, zrovna toho klidnějšího z křečků. Jenže to je každou chvíli jiný...



Černočerná noční procházka

27. ledna 2011 v 19:53 | Karoll |  Leon
Nevím, čím to je, ale mám moc ráda černobílé fotky. Mnohdy vypadají mnohem stylověji než barevné. A taky mi připadá, že lidem to na nich víc sluší...alespoň pokud jde o mně.
Leon tu vypadá taky stylově :)

Včera jsme byli na procházce. Ruce mi umrzaly a musela jsem poskakovat, abych se zahřála, ale stejně jsem se rozhodla, že dnes je ideální den na procházku. Šest hodin, tma jako v pytli, kosa, že se málem tvoří omrzliny... kolik lidí se může toulat venku?

Kupodivu docela dost. Potkala jsem dokonce rodinku s dětmi. Netuším, odkud šli, ale vhodná doba na procházku to fakt nebyla. Potom jsem ještě potkala jednoho chodce a nějakého chudáka, co podupával na zastávce.

Stejně jsem vždycky s nedobrým pocitem sledovala, jak Leon zvedá uši, nastavuje hlavu, čenichá...vykračuje k tomu člověku... to už jsem ho vždycky zarazila. Už se nemůžu dočkat, až bude náhubek připraven k použití.

Procházeli jsme se skoro hodinu, obcházela jsem s Leonkem celou vesnici. Kupodivu žádný incident nenastal, Leon se mi ani jednou nechtěl vytrhnout a vydat se k plotu... snad už ty procházky konečně nesou ovoce.

Někdo se narodí, jiný umře..

26. ledna 2011 v 19:39 | Karoll |  Avra a Audrey
Tak to na světě chodí.

V minulém článku jsem psala, že se narodila kůzlátka. Teď musím pro změnu napsat, že mi umřela strašilka. Druhá. Poslední.

Naprosto jsem se oprostila od nějakých citů nebo pocitů. Ani lítost, ani odpor, nic. Mívám s tím vždycky problém, zbavit se mrtvolky. Ani tentokrát nepřipadá kopání v úvahu (leda bych chtěla zlomit rýč o tvrdou zem). Takže jsem to provedla rychle a věcně.

Vzala jsem černý pytel na odpadky, vyklopila do něj celý obsah terária a šla ten "balíček" vyhodit do popelnice. A prázdný box jsem pečlivě vymyla a vyleštila. Vlastně je již připraven pro další zvířátko.

Pravda je, že jsem věděla, že smrt Avrušky musí přijít každým dnem. Už se skoro nehýbala, nejedla, nepila. Ale stále žila, kontrolovala jsem ji každou chvíli. Kdybych na to měla nervy, zabila bych ji, aby se netrápila.

Alespoň jsem se rozhodla, že si pořídím křečka. Toho miniaturního co pořád někde běhá. Křečík Robovského se jmenuje. Konečně nějaké zvíře, které v sobě bude mít trochu života. Šneci jsou na jednu stranu zajímaví, na druhou docela nudní. Takže si jako druhého povoleného mazlíka pořídím křečka.

Už se těším, až mu vymyslím nějaké zvrhlé jméno.


Dvojčátka!

24. ledna 2011 v 19:43 | Karoll |  naše kozy
Včera nám kozička porodila. To bylo radosti!

Máme doma kozí dvojčátka, holku a kluka. Takže malého kozlíka prodáme, dospělého taky a doma budeme mít dvě kozí holčičky. Dokonce máme vymyšlená jména...


Jedno - kozlík - je celé černé, jako by prolezl komínem. Holčička má pěkná nabílená ouška, takže ti dva jdou od sebe hezky rozeznat. Hned po porodu se postavili na zem a neuběhla ani minuta a už udělali první krůčky. Legrační, že člověku to trvá skoro rok.

Zraněná..?

23. ledna 2011 v 20:17 | Karoll |  Brenta
Brenušce se stalo něco s ťapkou.

Najednou začala kulhat, ale bylo to téměř neznatelné. Potom jsme zjistili, že asi na něco šlápla, protože jí z polštářku kapala krev. Nebylo to nic vážného, jen menší ranka, která se rychle zahojila. Říkala jsem si, že asi kulhala kvůli tomu.

Jenže dneska si hráli s Leonem. Brenta ho jako vždy držela za krk pod sebou. Najednou začala strašně kňučet a úplně přestala na jednu nohu došlapovat. Nevšimla jsem si a ani nikdo jiný něčeho, co by nasvědčovalo úrazu při boji. 

Uložili jsme ji do verandy. Později jsem s ní šla na procházku. Vím, že má ve zvyku přehánět a simulovat, ale fakt strašně kulhala. Ušli jsme sotva pár metrů, než se vyvenčila a potom zase honem zpátky. Přesto to byla dlouhá cesta, protože Brenta musela každou chvíli odpočívat.

Co nejdřív ji vezmeme k veterináři. Zítra snad budeme vědět, co se to stalo...


Do nebe volající nechuť

21. ledna 2011 v 13:40 | Karoll |  Novinky
Jsem strašně líná. Nechce se mi vůbec psát články a ještě míň číst články někoho jiného. Ale je zajímavé, že když už se do toho pustím, není to nic strašného...

Mám spoustu práce a strašně málo času. Zrovna se chystám na karneval. A to jen mimoškolní aktivita- netušíte, kolik mám práce do školy. (nenávidím olympiády!). Mohla bych jmenovat, ale to bych k smrti unudila i vás. Zkrátka na víkend mám program.
Dobrá zpráva je, že mám opravený foťák. Ten mobil už mi začínal lézt na nervy.

Dneska se mi zdál zajímavý sen. Chtěla jsem si koupit křečka Robovského. Šla jsem tedy do zverimexu. Bohužel bylo velmi brzy ráno, takže to bylo celé nějaké divné. Bylo zavřeno, tak jsem musela čekat. Nakonec vyšlo najevo, že ani křečíky nemají.
Ale měli pětiměsíční kočku (ještě jsem se ptala na její věk). Z nějakého důvodu jsem si ji vzala.

Ještě jsem měla jeden zverimex na seznamu. Tam žádné křečky neměli a dokonce tam nikdo neprodával. Dlouho jsem bloumala po obchodě a když se objevila prodavačka, zjistila jsem, že je to moje známá.
Nabízela mi pejska. Byl v nějaké šílené kleci pro ptáky a měl cedulku. Řekla mi jeho rasu, tuším, že čikorita (to je pokémon, ale já jsem dělala, že je to pes). Byl to pejsek s PP. A já si ho opět z nějakého nepochopitelného důvodu odnesla domů.

Sen jakoby přeskočil kus filmu. Pejsek už byl můj a byla jsem s ním na procházce, když jsem si uvědomila něco strašného. Vzpomněla jsem si, jak jsem prodavačce moc nerozumněla, když popisovala pejskovu rasu. A najednou jsem věděla, že to nebyla čikorita- ale Japan chin!

V tu chvíli jsem se zděšeně vzbudila.

Podáváme...mrkvový žblept

18. ledna 2011 v 19:59 | Karoll |  Šneci Bí a Ria
Aneb mrkvovo-tvarohová šnečí pochoutka.

Popravdě to vypadá nechutně. Nicméně to každá taková kašička. I přes nevábný vzhled mají šneci takové míchanice moc rádi. A já kašičky ráda vymýšlím a baví mě je vytvářet.

Tahle konkrétně je ze zbytku tvarohu. Nastrouhala jsem do něj asi půlku mrkvičky. Por lepší chuť i konzistenci jsem přidala rozdrcený piškot. A trošku vápníku, aby ty moje potvůrky pěně rostly.
Mňam.

Netrvalo dlouho a už se na kašičku vrhli. Ani se nedivím, že se olizovali až za tykadlama. Během dne tam nebude ani trochu, možná zbydou ty nakrájené mrkve.







Jedině dvě kozy

16. ledna 2011 v 17:09 | Karoll
Miluju dvojsmyslné titulky :D

Julča je březí. Už po druhé. Rodit by měla každým dnem, možná dokonce ještě dnes večer. Nejsem veterinář, ale je vidět, že už to můžeme čekat každou chvíli.

Celou zimu se nám zakulacovala před očima. Mimochodem, spolu s ní se zakulacoval i kozel, ale ten jenom moc žere :D A taky má mnohem bohatější srst, takže je i opticky větší.

Moc doufám, že to bude holčička. To bychom si ji mohli nechat. A Julču taky. Kozel by šel do chovu. Už máme eventuálního zájemce, i když je to zatím hodně neurčité. Ale kdybychom měli dvě kozičky, bylo by to ideální.

Po pravdě řečeno, kozel je dost nebezpečný. Naštěstí není velký, ale i tak zvládá rohama pěkně nabrat každého, kdo si nedá pozor. Zato kozička je hodná a nechá se hladit. Věřím, že její maličká bude stejná...

K noze...hurá!

15. ledna 2011 v 19:23 | Karoll |  Leon
Určitě se mu stýskalo, teď už zvládá "k noze" mnohem lépe.

Mám z něj radost, k tomuto cviku mám určitou averzi. Ani nevím, proč ho tak nemám ráda. Ale to Leon samozřejmě nesmí vědět, takže se do toho hrnu víc než obvykle. Trochu paradoxní...

Mám radost z těch pokroků, které Leon dělá. Na začátku měsíce ušel sotva půl kilometru a teď už není ani moc unavený. Trasy procházek stále měním - a pozvolna prodlužuji. Za půl roku z něj bude chodec. Tyto procházky mu nejen pomalu zlepšují kondici, ale je to skvělé na zotavování nohy. Už skoro není poznat, že kulhá. Brzy se to ztratí úplně.

Už se nemůžu dočkat tábora. Jenže potřebuji být trpělivá, abych vůbec přemluvila mamku. Znám její názor. Takže až bude Leon zvyklý na ostatní psy, začnu s ní diskutovat. To by mě fakt naštvalo, kdybych přes veškerou mou snahu na tábor s Leem nesměla... ale to se nestane. Je to otázka strategie. Když to hezky "skoulím", všechno klapne.

Pevně v to věřím.



Ve znamení radosti...většinou

14. ledna 2011 v 21:02 | Karoll |  Novinky
Připadá mi, že posledních pár dní je všechno super.

Rodiče se vrátili z návštěvy prababičky na druhém konci republiky a Leon byl úplně v euforii, když je vítal. Vypadá to legračně, když se takový kolos rozdovádí... málem všechny povalil.
Tato radost se odrazila i při výcviku, Leon je celkově plný elánu.

No, mamka říkala, že prabábi vypadá na svůj věk skvěle (táhne jí na 90). Žije sama v horách a mamka o ni má strach. Doma chová slepice a psa. Jenže přestože je pořád vitální, není úplně zdravá a mamka má obavy, že už tu dlouho nebude.
Ale její pes má asi rok, ten tu bude ještě dlouho. Sice se jedná o knírače, ale...je zarostlý a tlustý. Babička nemá vůbec ponětí, jak mu tou stravou ubližuje. Krmí ho samými párečky a vším možným včetně čokolády, což je pro zdraví psa hrozné. Jenže si to nedá vymluvit.
Jejího psa - Badyho- bych dostala do péče já. A to je věc, ze které nemám radost ani trochu. Jasně, je to dobrý skutek. Ale... je to jako zdědit dům, který se rozpadá. Vždyť ten pes je naprosto nesocializovaný! Pochybuju, že se setkává se psy. Navíc neumí žádné pořádné povely. Mamka sice tvrdila, že ho babička něco naučila, ale k čemu je, že umí chodit po zadních, když nepřijde na zavolání?
Já jsem chtěla svého psa, abych ho od začátku učila vše, co chci. Dog dancing, agility...ale bude trvat dlouho, než z Badyho udělám dostatečně vyrovnaného psa. A jen doufám, že na ten úkol stačím...


Zítra se jedu podívat na štěňátka československých vlčáků. Jsou kámošky. Myslím, že ještě ani nevidí, ale stejně se těším. O to víc mě mrzí, že stále nemám funkční foťák...na druhou stranu se mamka rozhoduje, že pořídíme nový místo opravy starého. A to by bylo víc než dobré.

Chystám se na karneval a při prohrabávání skříně jsem narazila na terarijní box, který tak dlouho hledám. Uvažuju, že si do něj pořídím něco malého... už zase toužím po dalším zvířeti.

K noze...sakra

10. ledna 2011 v 21:34 | Karoll |  Leon
Zima to už začíná vzdávat. Tyhle oblevy mám radši než ty kruté mrazy. Mám potom větší chuť chodit ven, nemusím mít starost o to, jestli mi neumrzá zadek...

To, co vidíte na obrázku, je začátek učení na stoličku. Bohužel není k nalezení žádná vhodná stolička :)

Rozhodla jsem se naučit Leona parádní chůzi u nohy. Dělám to tak, jak jsme se to učili na táboře.

Vím, že včera to bylo v pohodě. Leon byl nadšený a trénování chůze u nohy mu nedělalo problém. Vzpomínám si na jeho nadšení, když cvik prováděl, a na moji radost, když ho splnil sám.
Za to dneska...
Něco je špatně. Když se na Leona podívám, je nějaký zaražený nebo co. Dosud to nedal tak znát, ale teď, před procházkou...Na to, že mám v ruce vodítko, reaguje úplně minimálně. Rozhodnu se povzbudit ho a trochu s ním procvičit chůzi u nohy.
Špatný nápad.
Leon nespolupracoval, otáčel se, couval. A hlavně si stále odmítal sedat k noze. Vždy mě obešel, při sedni se na mě podíval, ale stál dál. Motivace nepomohla. Když jsem ho rukou chtěla trochu srovnat, aby byl s nohou co nejsouběžněji, ucouvl. Jako by mu bylo nepříjemné u mě sedět. To ještě neudělal.

Křečka? Andulku?

9. ledna 2011 v 21:36 | Karoll |  Novinky
Už dlouho si pohrávám s myšlenkou, že si pořídím další zvíře.

Dřív jsem se vždycky odbyla tím, že jich mám dost. Říkala jsem si: jestli chceš uvažovat o dalším zvířeti, tak až nebudeš mít strašilky. Teď zemřela Audrey a co si budeme nalhávat - starší Avra už tu taky dlouho nebude, stačí se na ni podívat. Tipla bych tak dva týdny. Ale třeba tu bude ještě měsíc, kdo ví..

Každopádně do dalších strašilek už nejdu. Vajíčka mi po nich zůstanou, to ano. Jestli si je nechám, to se ještě rozhodnu - trvá půl roku, než se strašilky vylíhnou. Dost času na rozmyšlení, jestli má cenu starat se o desítky, možná stovky potvůrek. A pokud je nechám vylíhnout, žádnou si nenechám. Dalo by se říct, že už mě omrzely.
Nemyslete si, že jsem rozmazlený spratek, který se zbaví zvířátka, které ho už nebaví. Já jen, že už jsem chovala tři strašilky a další už pro mě není tak zajímavá. Radši si pořídit něco jiného.

Plán

8. ledna 2011 v 18:59 | Karoll |  Leon
Opět leto zkouším přesvědčit rodiče, abych mohla vzít Leona na psí tábor.
A letos mi to vyjde.
Určitě.

Udělala jsem si totiž přesný plán toho, co je třeba splnit. Ještě jsem s tím mamka neotravovala. Neozvu se, dokud nebudu mít argumenty. Například potřebuji, aby byl Leon perfektně přivolatelný. Povel "ke mně" sice umí, ale znáte to: ,,No, on přijde, jen když se mu chce..."
Tak takhle ne.

Další, možná ještě důležitější bod: Leon si musí zvyknout na přítomnost dalších psů. Jenže k nácviku něčeho takového potřebujeme náhubek. A náhubek musí být akorát pro Leona. Železným by někoho umlátil. Už jsme koupili jeden kožený. Velikostně je dobrý, typově ovšem nesedí. Jako by tam chybělo jedno poutko. Chceme ho nechat přidělat.
A teprve až bude náhubek, bude kontakt se psy.

Sbohem, Audrey

6. ledna 2011 v 18:06 | Karoll |  Avra a Audrey
Umřela mi jedna ze strašilek.
Přišla jsem na to ráno. Ležela v nepřirozené poloze a ani s sebou nehla, když jsem do ní šťouchala. Už jsem musela do školy, takže jsem na to myslela po zbytek dne. Vzpomínala jsem, jak zemřela moje první strašilka, Guru.

Vykopala jsem jí hrobeček na zahradě. Stále vím, kde je. Jenže Audrey být pochovaná nemůže, těžko budu v těch mrazech kopat hrobeček. Alespoň jsem se rozhodla, že bych ji neměla vyhodit do popelnice jen tak.
Může člověk chovat nějaké city k hmyzu? Nevím jistě. Nemyslím si, že mi bude chybět, koneckonců mám ještě Avru. Je zvláštní, že ta starší strašilka bez jedné nohy žije déle. Proto mě Audreyina smrt tak překvapila a zaskočila.
Nejhorší na celém chovu zvířete je jeho smrt. I když jsem ji nijak zvlášť nemilovala (spíš mi strašilka jako taková připadá zajímavá), neznamená to, že by mi byla fuk. Právě proto jsem se jí nechtěla zbavit jen tak.

Poklona!

5. ledna 2011 v 18:48 | Karoll |  Leon
Už se dostávám do režimu. Každý den, zhruba v šest, jdu za Leonem. Celý den mám naplánovaný tak, že mám hodinu času od sedmi do osmi na počítači. Jindy prostě není místo! Natož nějaké dlaší aktivity (jako například konečně provést kompletní vánoční úklid a zbavit se všeho harampádí).

Cvičení s Leem je takové odreagování.
Dneska jsem ho začala učit poklonu. Všimla jsem si, že ten pohyb dělá dost často. Když jsem mu dříve říkala, ať si ze stoje lehne (aniž by si sednul), vždycky na okamžik zůstal v "pokloně", než si lehnul. Takže to nebude problém, myslela jsem si.

A měla jsem pravdu, šlo mu to skvěle, když to pochopil. Sice potřebuje navést, ale časem se to zlepší. Už dokonce vydrží v této poloze pár sekund, přesně tolik, abych ho vyfotila.
Trochu to vypadá, jako by se modlil...



Oprašování znalostí

3. ledna 2011 v 19:54 | Karoll |  Leon
Leon má nohu vyléčenou. Konečně!
Je čas začít se - pozvolna - vracet do stálých kolejí.

Dneska jsme začali Revision 1, jak by stálo v učebnici angličtiny. Snažila jsem se Leonovi připomenout, co všechno umí. Některé věci se musí ukotvit pevněji, jak jsem zjistila.

Největší problém nám dělají otočky. Už dlouho jsem se snažila naučit Leona, aby reagoval jen na slovní povel. Pomáhala jsem mu stále méně nápadnými posunky a dávala důraz na slova "otoč" a "obrať". Jenže mám takový pocit, že můžu začít od začátku. Když jsem mu řekla, ať se otočí, neudělal nic. Přidala jsem náznak rukou a on začal chytat pamlsek nebo podávat packy. Očividně nevěděl, co po něm chci.
Takže jsem mu musela dát naprosto jasný posunek. Bohužel.

Na druhou stranu v něčem příjemně překvapil. Třeba slalom mezi nohama dělá naprosto bez potíží. Packy zvládá taktéž bravurně, dokonce i vylezl na stoličku, což jsme dřív trénovali minimálně, skoro vůbec.
Na konci opakování, které trvalo sotva čtvrt hodiny, Leon vypadal opravdu šťastně. A kvůli tomu to přece dělám!


Předsevzetí

2. ledna 2011 v 20:41 | Karoll
Dáváte si novoroční předsevzetí? Já ne, protože vím, že je nedodržím. Ale letos jsem se rozhodla, že se musím zase přidávat články.

Není problém v tom, že by se mi nechtělo. Já píšu články ráda a ještě raději čtu komentáře. Jenže momentálně nemám vůbec žádné nápady, o čem psát. Zkrátka a dobře, poslední měsíc se u nás nic nedělo, takže je třeba situaci trošku nakopnout.

Bohužek se nám o svátcích rozbil foťák. Články bez ilustrace mi připadají strašně suché. Naštěstí jsem dostala nový mobil a má foťák docela dobrý, i když se dost rozmazává. Ale stejně mám z něj radost ;)

Takže abych mohla psát články, musím mít nápady. A protože píšu články výhradně o zvířatech, je třeba začít se jim pořádně věnovat. Přes svátky jsem totiž dost zlenivěla v tom smyslu, že jsem zvířátkám věnovala jen minimálně. Bylo to hlavně proto, že Leon nesměl chodit a už vůbec ne nějak cvičit. A když si hraju s Brentou, akorát ho provokuji.
Zato jsem se víc mazlila s Bobinkou, která si přes zimu zase nahřívá kožich doma. Drbat Bobinu je fajn, kočka je vděčný tvor, ale ta naše slintá. Je to docela nepříjemná vlastnost, zvlášť, že se otírá, kde může.

Ale teď nastane změna. Leon už má nohu v pořádku, tudíž můžu znovu začít nacvičovat sestavu a myslím, že konečně bude o čem psát.