Září 2011

Největší úspěch byl cestou ze soutěže

28. září 2011 v 12:24 | Karol Dee |  Leon
Asi bych měla začít omluvou, že jsem se tak dlouho neozvala. Nejdřív nebyl čas, pak chuť, potom jsem pro změnu nesměla na počítač a nakonec se porouchal. Až to mě dokopalo s týdenním zpožděním napsat cosi o voříškiádě, které jsme se zúčastnili...
Mimochodem, foťák pořád nefunguje a nezdá se, že by se ještě někdy vzpamatoval.

No, co se mě týče, byla tam nuda. Ani jedna kámoška neměla čas, takže jsem tam byla jen s Leonem a s tím si zábavy moc neužijete, když je třeba sedět co nejdál od ostatních psů. Co se rodiny týče, jela tam se mnou sestra, která tam měla své kamarádky.

Celou akci jsme krásně zahájili počátečním trapasem, kdy Leon hlasitě vyjel po jednom větším pejskovi. Byla tam taková mela, že jsem ani nezaznamenalam na koho útočí, všichni tak nějak vrčeli a oháněli se. Mám podezření, že to vyprovokoval jeden malý ošklivý vořech, který kudy šel, tudy vrčel, a majiteli to bylo očividně úplně jedno. Tvářil se, že vůbec nevidí, jak po něm Leon vrčí, až se třese zem. A někteří další psi taky. Měla jsem co dělat, abych ho udržela.

Následně jsme byli mikrofonem vyzváni, aby si leonberger nasadil náhubek. Aj, ostuda. Od té chvíle byl ale až dokonce v klidu, už jen párkrát vrknul, ale k ničemu vážnějšímu nedošlo. Nevyhráli jsme samozřejmě nic, ale s tím jsem už ani nepočítala (tak k čemu jsem ho před tou soutěží česala, nevíte?)

Jak už jsem psala v nadpisu, největší úspěch přinesla cesta zpátky. Čekala nás celkem štreka, šli jsme skoro tři čtvrtě hodiny a to je na mého unaveného psa víc než dost. Cestou s námi šly ještě nějaké další holky - s neúnavnou fenkou labradora. Vzhledem k tomu, že jely na kole, jsem se nabídla Bety (nebo jak se jmenovala) vést. Byl to celkem odvážný krok, vzhledem k tomu, že jsem Leonovi sundala náhubek. Ségra si klepala na čelo, že jsem šílená.

Tvrdila jsem jí, že svého psa znám. Měla jsem pravdu. Bylo to asi nejblíž, co se kdy k Leonovi cizí pes dostal. Jasně, byla to fenka, která se celou cestu věnovala vytrvalému táhnutí, ale stejně mě neuvěřitelně potěšilo, že si jí vůbec nevšímal. Ani trochu. Myslím, že ten cvičák a postupné poznávání více a více psů začíná konečně nést ovoce.

Salám pro psy ani pes nežere

18. září 2011 v 19:39 | Karol Dee |  Leon
Na cvičáku to jde s Leonem od desíti k pěti.
Místo aby se zlepšoval, je mu všechno ukradené. Už jste viděli psa, který by neslyšel na "na!", zvlášť, když máte v ruce salám?

Částečně je to kvůli tomu, že jsem mu začala dávat náhubek. Ale nejen na cvičák, ale i když trénujeme doma na zahradě. Dávám mu ho taky na každou procházku. Samozřejmě mu to vadí, ale musí si zvyknout. Přece jen je to velký pes a nepotřebuju, aby sežral nějakého nebohého jorkšíra. Náhubek ho pěkně štve, ale pomalu si zvyká. Dřív se ho neustále snažil sundat, teď už jen občas.

Ovšem k čemu to, když nechce cvičit? Do sedu ho musím nutit, natož aby si lehnul. Takhle to nejde. Nejdřív jsme zkoušeli dávát den předem hladovku. Ani poté, co 48 hodin nežral, neprojevil větší zájem.


Ria mi umřela...

14. září 2011 v 20:07 | Karol Dee |  Šneci Bí a Ria
Vůbec mi nebylo dobře, když jsem to zjistila, ale vůbec. Ještě teď se cítím strašně, jen na ni pomyslím...
Už asi dva dny byla zalezlá hluboko v ulitě. Bála jsem se si cokoliv připouštět, říkala jsem si, že je možná unavená ze snášení vajíček a potřebuje si odpočinout...když třetí den vůbec nezareagovala a navíc začala páchnout hnilobou, uvědomila jsem si, že nespí...
Nejhorší je, že jsem tomu mohla zabránit. Měla zánět volete. Objevila se jí taková bílá bublina pod hlavou. Zahlédla jsem ji asi dvakrát, říkala jsem si, že je to asi nějaká blána související s kladením vajíček. Kdybych jen tušila, že ji ta ohavná věc zabíjí...

Nejdřív dostala zánět, buď otrava jídlem (ale Bí je v pořádku) nebo bakterie či infekce. Následovalo vyhřeznutí volete, to byla ta bublina. Postupně umírala hlady, protože kvůli té ohavné věci nemohla příjmat potravu...a pak už byla příliš slabá...
Řešení bylo tak snadné! Stačilo vzít špendlík a tu bublinu propíchnout. Hnis by vytekl a ona by do několika hodin byla v pořádku. Stačilo tak málo a mohla jsem jí zachránit život. Je to jen a jen moje vina. A neříkejte, že není.
Vždyť já jsem tu nemoc znala, už jsem o tom četla. Vůbec jsem si to neuvědomila. Proč jsem tak neschopná? Proč kvůli tomu musela Ria umřít? A ještě k tomu takovou zdlouhavou smrtí? Cítím se strašně. Jak musela trpět...
Tak jsme ji uložili do krabičky a pohřbili. O té krabičce se mi i zdálo a vůbec jsem na ni nechtěla myslet. A už vůbec ne na její obsah. Ria byla mé první zvíře, které neumřelo stářím, ale mojí vinou...na nemoc, která jde tak snadno vyléčit...sakra, proč?
A neříkejte mi, že to byl jen šnek. No a? Bylo to mé zvíře! A její smrt mě opravdu zasáhla. A vůbec, už na to nechci myslet. Musím na ni vzpomínat v dobrém...

Vivienne, panáček!

11. září 2011 v 20:18 | Karol Dee |  Vivienne
Už když jsem si Vivienne nesla domů, běželo mi hlavou, že ji naučím nějaké triky.
Je to nesmysl? Zkusila jsem to zjistit.


Říkala jsem si, že ji nejdříve naučím přijít na zavolání. Hm, to se mi moc nepovedlo. Ne že by nebyla chytrá, přijde jenom, když jí nesu žrádlo. Občas ještě na pamlsek, ale na šustění sáčku nereaguje tak, jak jsem si představovala. Spíš se ho bojí.
Samozřejmě že neposlouchá na povely. Ale zatím nemůžu tvrdit, že toho není schopná. Možná je. Ale docela dobře se dá pamlskem navádět - panáčkuje nebo se točí dokola. Vypadá to celkem působivě.
Jo, málem bych zapomněla, že umí dávat pusinky :) To je snad jediné, co jsem ji (skoro) úspěšně naučila. Ony "pusinky" dává jenom mně, což mě těší. Je to jen takové čenichání kolem pusy, ale je to roztomilé :D

Jinak Vivienne si našla novou zábavu, a to pití ze skleniček. Moje sestra má takovou úžasnou vlastnost, nechává všude nádobí, napůl rozjedené svačinky a napůl vypité pití. Od té doby, co Vivi našla rybízový džus, strká čenich do každé nádoby, kterou najde. Samozřejmě to dopadá tak, že skleničku převrátí a obsah - například dokonale lepkavý džus - je všude kolem.

Škola, kroužky a zvířata

8. září 2011 v 19:16 | Karol Dee |  Novinky
Jde to vůbec dohromady?

Člověk si říká: nepořídím si zvíře, nemám na něj čas. Věřte mi, že každý ten čas má, jen musí oželit něco jiného - místo sezení na počítači, místo dívání se na televizi nebo místo čehokoliv jiného, jak trávíte svůj volný čas. Všechno se dá nakombinovat.

Osobně jsem zjistila, že přes prázdniny jsem se svým mazlům věnovala mnohem méně, než jsem chtěla - možná dokonce méně něž během roku. Je to divné, ani nedokážu říct, co jsem vlastně dělala.

No, školní rok je opět tady a zase to bude o něco náročnější.
K tomu šílenému rozvrhu (dvakrát za sebou na 7, případně odpoledky) mi přibyly ještě nějaké aktivity, tedy sporty a cvičák. Zítřkem končí můj "zkušební" týden, kdy jsem chtěla zjistit, jak to bude klapat. A jde to, jen teď nesedím na blogu (můžete si všimnout úbytku článků) a nečtu tolik knížek. Knížky si musím vynahrazovat ve škole, protože bez čtení bych dlouho nevydržela...

No, tak jsem si postěžovala.
Můžete mrknout na rozvrh, který jsem si udělala:

Chcete taky podobnou hrůzu? Možná si najdu skulinku a nějaký vám vyrobím...

Ošklivý problém s okem

6. září 2011 v 19:11 | Karol Dee |  Leon
Jo, když je všechno fajn, musí se zase něco posrat.
Leon je napůl slepý.

Fakt si nejsem jistá, co přsně se mu stalo. Zjistili jsme to včera odpoledne. Místo pravého oka byla vidět jen krvavá červeň. Leon si oko ustavičně třel nebo na něm ležel. A když se na mně podíval, nebyla jsem blízko omdlení.

Při bližším pohledu, kterého jsem se nezúčastnila, protože jsem se příliš bála špatných zpráv, se zjistilo následující: Leon měl oko podivně zapadlé, jako by převrácené nebo já nevím co. A při ještě důkladnějším pohledu v tom oku něco měl - lepší varianta byla šupina, druhá, mnohem hrůznější, střep.

Pokusili jsme se mu to vyndat, ale neuspěli jsme. Bylo to příliš hluboko. Žádné bolesti očividně neměl, takže to snad byla ta šupina, jen se to snažil dostat ven. Pořád mrkal a otíral si to. Když se na mě podíval (doufal, že jdeme cvičit), stouply mi do očí slzy. Zdravým okem se na mě díval, to druhé zavřené, kolem slepené chlupy... vypadal fakt bídně.

Názor cvičitele byl, že teď na té veterině stejně nic neudělají. Máme ho nechat do rána být, je tu určitá pravděpodobnost, že to vymrká. Přišla jsem po škole a zdálo se, že už to má dobré. Mamka říkala, že se toho snad zbavil. Teď mu oko mažeme nějakou mastičkou. Šíleně se mi ulevilo.

S Leonem na cvičáku

2. září 2011 v 20:19 | Karol Dee |  Leon
Byl to velký den. Ani ne můj, jako spíš Leonův...tímto by totiž mělo začít období, kdy mě začne poslouchat.

Snažila jsem se nepodcenit přípravu, ať tam nejsem za největšího trotla. Přitom jsem se snažila zužitkovat hlavně zkušenosti ze předloňského psího tábora, i když jsem tam nebyla se svým psem. Tam jsem totiž i tak za hlupáka byla.
Tentokrát jsem si připravila tak správné pamlsky, jak jen jsem uměla - salám pro psy. Také jsem vzala misku a zabalila vodu (pro psa, na svou jsem zapomněla, to byl snad jediný nedostatek). Nezapomněla jsem na košík, kdyby to nezvládal.

Leon mě už čtrvt hodiny pozoroval ve dveřích. Nezamyslela jsem se a plácla: ,,no jo, půjdem..." Najednou se Leon mohl zbláznit, málem zbořil verandu. Snažila jsem se ho rychle uklidnit, ale bylo pozdě. Jančil opravdu šíleně. Když jsem si o půl hodiny později obouvala boty, málem mě svalil. Musela jsem ještě pro vodítko, měli jsme návštěvu, tak jsem ho tam na chvíli zavřela. Což jsem asi neměla dělat, protože vzápětí prorazil hlavou skleněnu výplň dveří.