Prosinec 2011

Můj nový mazlík

30. prosince 2011 v 13:02 | Karol Dee |  Novinky
Jsem tááák šťastná.
Zdárně jsem se dočkala. Dostala jsem ho na Vánoce, jak jinak. Zatím se jen seznamujeme, ani pořádně nevím, jak s ním jednat, i když samozřejmě hledám všechny informace a studuju, jak to jen jde. Jmenuje se Canon EOS 600D, zkráceně Konečněpořádnýfoťák.


Už mám pár zkušebních fotek, ale žádná sláva to není, až s ním budu umět, vykřešu z něj mnohem víc. Pevně v to věřím :) Taky jsem k němu dostala poukaz na fotografický kurz, snad se tam s ním naučím správně zacházet a dělat aspoň trochu kvalitní fotky.


Na obrázcích kocourek Jimmy, který se stal mým prvním zvířecím modelem, a samozřejmě Vivienne, kterou zajímá všechno nové, takže si musela jít foťák ihned prohlédnout. Jinak mám takovou naději, nechci to zakřiknout, že bych snad mohla tento blog trochu vzkříst přílivem nových fotek. Co myslíte? Stejně je nemám kam jinam dávat :D Je to smutné, ale má zvířata nezajímají nikoho tolik, jako vás, návštěvníky :)

První krůčky

17. prosince 2011 v 16:26 | Karol Dee |  Vivienne
Poslední dobou trávím se svým potkanem více času než kdy dřív. Zato s Leonem čím dál méně a docela mě to mrzí. Jenže cvičit ho v něčem mi připadá tak strašně beznadějné! K čemu mi sakra je, že mu perfektně jdou obraty, když s ním stejně nikam nesmím? Pro dobrý pocit? Snažím se ho něco naučit, ale nemám žádnou zpětnou vazbu. Jediné plus je, že ho to baví, což by mi asi mělo stačit, ale stajně tak se baví při hraní a není k tomu třeba tolik příprav a energie.

Ale vrátím se zpět k Vivienne. Věděla jsem, že jsou potkani chytří, ale nikdy by mě nenapadlo, jak moc. Začala jsem s ní pravidelně trénovat určité triky. Nejvíc procvičujeme otočky, nyní jsme ve fázi, kdy jí stačí jen slovní povel a už se dychtivě otáčí kolem vlastní osy. Ještě to není stoprocentní, ale brzy bude.

Dále ji chci naučit chodit aspoň kousek po zadních. Potkani k tomu mají fascinující dispozice, nedělá jim to žádný problém. Vzhledem k tomu, že často a přirozeně panáčkují, chybí pak jen kousek k tomu, aby udělali krok. Ťapká fakt roztomiloučce :)

Co mě ale naprosto zarazilo, je, že se potkani mohou naučit aportovat. To je prostě dokonalé! Hodíte jim kuličku a oni vám ji přinesou zpátky. Samozřejmě jsem to tu potvoru začala učit hned, jak jsem se to dozvěděla. Nechovala se úplně podle mých představ. Mrkněte na video, jak to má vypadat.


Nejdříve jsem si sehnala vhodnou kuličku. Je vyrobena z měkkého materiálu, původně si s ní mají hrát kočky. Má pěkné barevné proužky. Takové kuličky ty zlodějské potkany přitahují, obvykle si je hned zanesou do klece, aby si s nimi později mohli hrát. Když jsem dala kuličku Vivi, začala ji na místě kousat. Rychle jsem jí to chtěla zabavit, jenže se do toho zakousla pevně a nechtěla se pustit. Takový úlovek se jen tak nepouští, že. Jenže jsem holt silnější, tak jsem jí kuličku prostě vzala.
Druhý pokus už byl úspěšnější. Dělala jsem, jakože jí kuličku chci vzít hned, když se do ní zakousla. Podle očekávání se rozběhla s úlovkem do klece, kde kuličku vyplivla, za což jsem ji pochválila. Mohli jsme postoupit k dalšímu kroku. Nyní jsme ve fázi, kdy kuličku mermomocí chce donést do klece (fakt ji to láká), ale já jí vždy zahradím cestu a zaujmu ji pamlskem. Moc nám to nejde, ale časem to snad pochopí jako potkan na videu.

Někdy po vánocích natočím video, abyste mi věřili, že opravdu něco umí ;)

Miluju svoje kozy

1. prosince 2011 v 17:58 | Karol Dee |  Úvahy
Máte i vy ve škole soutěž Mladý Demosthenes? Jestli ne, ve zkatce vám povím princip. Jde o soutěž v řečnění. Každý si připraví monolog o délce 1-2 minuty na libovolné téma. My to máme povinné, normálně na známky a v případě, že se učitelce náš přednes líbí, postupujeme do škoního kola.
Letos už se mi ani trochu nechtělo dávat si s tou kravinou tolik práce jako loni. Jestli jsem se ve škole něco naučila, je to toto: čím víc práce si s něčím dáte, tím méně to lidé ocení. A podle toho jsem se letos řídila.
Jako snad každý i já jsem měla problémy při vymýšlení tématu. Řekla jsem si, že bych si měla zachovat image a opět volit námět o zvířatech. V tom mě to trklo, jestli to tak můžu říct. Do hlavy mi vlezl úplně ďábelský nápad. Netrvalo ani deset minut a já měla monolog napsaný. A naučit se ho zpaměti byla brnkačka.

* * *

Mé chlupaté kamarádky

Miluju svoje kozy.
Mé dvě holčičky nejsou tak velké, jak si většina lidí představuje. Ta větší se jmenuje Julie. Pokrývají ji černé chlupy, při bližším pohledu můžete vidět světlejší skvrny. Na podzim se tato srst stává velmi hustou, takže ji ochrání i před velkým chladem. Díky tomu vypadá v zimních měsících mnohem větší než obvykle.
Druhá koza je menší. Nejdříve byla tak malá, že se pohodlně vešla do dlaně. Společně s celou rodinou jsme pro ni vybrali jméno Belinda.
Julča měří skoro čtyřicet centimetrů, Bela má jen třicet. Ale já pořád věřím, že ještě trochu povyroste. A jednoho krásného dne budou obě stejně velké. Snad.
A jaký je vlastně život s těmito dvěma kráskami? Opravdová zábava. Každý, komu jsem je ukázala, byl úplně nadšený a hned si je začal hladit.Jenže každá věc má své plus i minus a ani mé kozy nejsou dokonalé. Tak například - strašně rády skáčou. V jednu chvíli se zdají být úplně v pohodě - pak se z ničeho nic vymrští a už to jede. Člověk je musí neustále kontrolovat.
Lidé se mě často ptají, jak to dělám, že mám tak krásné kozy. Nejdůležitější je správná péče. Hlavně je nijak neuvazovat a co nejvíce je pouštět na volno, ať si holky taky užijí. Protože spokojené kozy = krásné kozy.

* * *

Jestli chcete vědět, jak mě to napadlo, ráda vám to povím. Svůj první monolog jsem měla někdy v sedmé třídě a vyjmenovala jsem v něm všechna zvířata, která doma chováme. Když jsem se zmínila o kozách, někteří vybuchli zlým smíchem, hlavně ti starší. Bylo mi trapně. Na tento zážitek jsem si vzpomněla, a uvědomila jsem si, že vtipné monology mají vždycky větší úspěch. Věděla jsem, že tohle ty puberťáky dostane do kolen, a nejen je.
Ve třídě jsem měla celkem úspěch, postoupila jsem do školního kola. Tam se mi moc nelíbila atmosféra, učitelé neustále všechny napomínali, až bylo hrobové ticho, údajně "ideální podmínky na přednes". Až jsem měla strach, že se nikdo ani nezasměje a bude to totální fiasko. Naštěstí se to nestalo.
Nikdy by mě nenapadlo, jak se novinky na škole šíří rychle. Najednou na mě děcka z nižších ročníků, se kterými jsem se v životě nedala do řeči, pokřikují ,,Ahoj, kozy!" A to ani nemluvím o těch starších.
Nemůžu tvrdit, že bych nečekala ohlas, ale rozhodně ne v takové míře. Pokud někdo nevíte, jak vystoupit z davu, udělejte to samé co já.


Edit. 2.12.
Tak to mě poser. Vyhrála jsem školní kolo a postupuji do okresního. Super, tak bude ostuda před celým Frýdkem-Místkem. I když snad to nebude tak zlé...ech, bude :D