Srpen 2012

Leon kousek po kousku

31. srpna 2012 v 16:09 | Karol Dee |  fotky
Naše malinké štěňátko je nějaké drzé, mám ten pocit..
Kdyby bylo na mně, má pevný režim a ani omylem se nestane, že by se pomalu ale jistě posouval při svých siestách do chodby. Tedy kdyby to byl můj pes a můj byt. Ani jedno však moje není, jak je mi neustále dokazováno, takže jsem klidně mohla Leonka nalákat dovnitř a pak se tvářit, že o ničem nevím. Jo, udělala jsem to schválně matce natruc.

Ale když jsme u toho, je tak strašně roztomilý :D
Člověka úplně láká vzít foťák do ruky a trochu ho otravovat. Tentokrát jsem to vzala detailněji. I s barvami jsem si hrála víc než obvykle...



O plemenech: Aron, kynologická třešnička

27. srpna 2012 v 16:49 | Karol Dee |  O plemenech
Aronka jsem už naťukla v jednom článku, ale nezmínila jsem, o jaké plemeno se jedná. Bylo to z jednoduchého důvodu - jeho vzhledové i povahové rysy mě zaujaly natolik, že je prostě musím rozebrat zvlášť.
Mezi čtenáři jsou i pejskaři, kteří plemenům rozumí. Tak schválně, prohlédněte si Aronka a tipněte si, o jaké plemeno se jedná. Není to zrovna malý pes, ale ani žádný obr - v kohoutku měl takových 65 cm. Vaše sázky, prosím.


Ušaté jehňátko

23. srpna 2012 v 16:02 | Karol Dee
Já: "Jaký je manžel od ovečky?"
Sestra (4,5 roku): "Beran."
Já: "A jaké je mláďátko?"
Ona: "Bera...ňátko."
Já: "Ale ne, jehňátko. Tatínek se jmenuje beran a maminka je....?"
Ona: "Beranice."

Nějak jsem to dítě popletla.
Otázky pramenily z toho, že jsme šly kolem naší ovčí ohrady. Abych pravdu řekla, za celých několik měsíců, co máme letošní stádo (čítající tři a půl ovce) jsem se k nim ani nepřiblížila. Asi mě odradily ty minulé, které se lidí děsně bály. Každopádně jsem v nejteplejší den roku byla nucena jít jim dát vodu, aby tam sousedovi nepozdechaly.




Můj pes se nechce fotit

19. srpna 2012 v 17:39 | Karol Dee
Nedávno bylo téma týdne "Můj domácí mazlíček". To bylo konečně téma podle mého gusta, nejen že jsem články psala, ale také jsem si je s chutí prohlížela. Mnoho z vás si přitom, nebo už někdy dříve všimlo, že mají strašně nefotogenického psa - pořád se otáčí, nechce se dívat do foťáku. Čím to je?

Ach, mému egu dělá tak dobře, když vás můžu poučovat.

odvrácení hlavy

Slyšeli jste někdy o knížce Konejšivé signály? Napsala ji Turid Rugaas, světoznámá kynoložka. Tuto knížku doporučuji úplně každému, kdo vlastní nebo chce vlastnit psa (a vlastně i všem ostatním). V podstatě jde o to, že ta úžasná dáma vypozorovala, že psi mezi sebou komunikují signály, které, když se je naučíme rozeznávat, nám umožní úplně nový pohled na psy a celý jejich svět. Jde o úplnou revoluci v kynologii.


Černý pasažér v kapuci

17. srpna 2012 v 17:39 | Karol Dee |  Vivienne
Minulý víkend Vivienne pobyla v kapuci víc, než za celý svůj život.

Je dost možné, že už jste někdy viděli potkana, kterého někdo nesl v kapse, rukávu nebo té kapuci. Já to samozřejmě zkoušela taky, jen co si na mě Vivi zvykla, ale..nějak se jí tam nezamlouvalo. Nezůstala tam ani pár sekund a už se (často dost bolestivě) drala ven. Nicméně jsem se tak snadno nevzdala představy roztomilého zvířátka cestujícího se mnou, kamkoliv se hnu, a nakonec jsem přece jen jeden způsob objevila.

Princip je v tom, že venku musí být taková kosa, že se jí nebude chtít utíkat :D Funguje to. Takže pokud se váš potkánek stejně jako Vivi nerad mazlí a tulí, zkuste to. On nakonec ocení vyhřáté místo za krkem, uvidíte.

A kam jsme vlastně cestovali? Na chatu. Ovšem ne na naši s rodiči, ale - řekněme s kamarády. Aby to vypadalo aspoň trochu nevinně :D V poslední chvíli jsem z náhlého popudu naložila Vivi do přepravky a ona se mohla těšit z houpavé chůze na zastávku, potom na spoustu zvláštních pohledů v autobuse a nakonec na udivené komentáře ve vlaku, co že to s sebou mám. A jakmile to zjistili, tak i okomentování toho, jak moc nechutný to má ocas. A taky přejmenování na Gertrůdu.

Hm, v tom vlaku jí nebylo zrovna nejlíp, řekla bych. Asi to houpání, nebo ten hluk, já nevím. Nakonec se jakž takž vzpamatovala až na chatě. Rozdělali jsme venku oheň, neboť byla strašná zima, a v tu chvíli jsem si ji dala do kapuce. Chvíli zvědavě rejdila a příšerně škrábala, ale nakonec usnula. Ťutínek.

Co se večera týče, asi se zdržím bližšího komentáře. Snad jen zmíním, že té potvoře chutnalo Frisco :D


Ucho sem, ucho tam

14. srpna 2012 v 18:09 | Karol Dee |  fotky
Někdy v dubnu jsem fotila kámoščina hafana. Jmenuje se Nero a je to boží psisko :) Neustále někde lítá nebo po někom skáče. Má takový veselý kukuč. Vysloveně fotogenický typ. Počasí nám přálo, bylo dost teplo a svítilo sluníčko. Nerošovi muselo být horko, měl ještě zimní kožich, chudák. Ne že by mu to ubralo na elánu :D



Máme nového psa

12. srpna 2012 v 18:19 | Karol Dee |  Brenta
Už skoro týden máme doma nového mazlíčka :)

Je jím pes, přesněji řečeno fenka. Na první pohled je dost těžké určit plemeno, spíš bych řekla, že jde o úplně novou rasu. Má převážně krátkou černou srst, ale na ocase, zadních nohách a hlavě jsou chlupy delší. Jak to tak vypadá, ráda by se nastěhovala domů, ale nejspíš to bude venkovní pejsek. Ráda se mazlí a miluje pamlsky.


Někdy stačí jediný pohled...

10. srpna 2012 v 16:06 | Karol Dee |  Úvahy
...těch andělských očí a odpustíte jí i ty boty, které před chvílí rozkousala.

Psi nás mají omotané kolem prstu. Můžete tvrdit, že váš pes má pevný režim a ví, kdo je tady pánem. Omyl. Psovi stačí, že si to myslíte vy - pak párkrát zakňučí a páníček popadne vodítko, obuje boty a hurá na procházku. To oni nás vycvičili. Jen se na to podívejte - psi umí sedět odnepaměti, ale klidně budou dělat, že nic takového v životě neviděli, jen když do nich budete cpát jeden pamlsek za druhým, zatímco oni se to budou "učit".



Víkend u koní

8. srpna 2012 v 16:09 | Karol Dee |  Novinky
Prázdniny jsou v plném proudu a já se podle toho chtěla konečně taky zachovat.
Strašně jsem se těšila na víkend. Spousta vrstevníků ani neví, který den v týdnu je, ale to u mě nehrozí, neboť jsem si sehnala brigádu. Děti, važte si prázdnin, dokud je máte :D

Minulý víkend jsem jela s kámoškou na farmu. Jo, fakt farma. Mají ji naši známí, nebyla jsem tam už dobře sedm nebo osm let...Odjakživa měli spoustu zvířat (ano, jsem prostě už od děctví zvířaty doslova zahrnuta), s léty jich ještě přibylo. Hlavně těch hospodářských, ale teď nedávno si koupili jezdeckého koně.


Blog slaví

6. srpna 2012 v 17:09 | Karol Dee |  Novinky
První článek na tomto blogu vyšel 6. srpna 2009 v 9:44

Je až neuvěřitelné, že to byla chvíle, kdy jsem s blogováním začala a od té doby nezměnila blog. Měnila jsem jen přezdívky - nejdřív prostě Karol. Časem jsem zjistila, že někdo takový už v blogovém světě je. Tak jsem to změnila na Karoll. To bylo období, kdy mě strašně štval název blogu - karol-dee.blog.cz, protože to Dee mi začalo připadat trapné a dětinské. U vymýšlení názvu jsem si pomohla přezdívkou jedné holky z románu od Lanczové, které jsem v té době žrala. Ech. Jenže časem jsem zjistila, že to vlastně vůbec není tak špatné a mé dvanáctileté já to vymyslelo dobře, protože ačkoliv se mým báječným kamarádkám přišlo strašně vtipné - a srandu si ze mně dělají pořád - napodruhé se mi to zalíbilo ještě víc. Teď jsem Karol Dee.

Tohle je první narozeninový článek, na který jsem si vzpomněla. Jinak jsem je vždycky prošvihla. A co teda dám blogu jeho třetím narozeninám? Nic. Možná si budu přát, aby vydržel co nejdýl. Protože - všimli jste si, že zvířecích blogů (myslím těch inteligentních) je tak děsně málo? Drtivou většinu píšou holky do 13 let, většinou spíš mladší, a podle toho to mnohdy vypadá. Ne že by ty blogy byly tak špatné, spíš je brzy přestanou bavit. Jsem pyšná na to, že patřím mezi ty výjimky.

A aby to nebylo tak suché, přidám fotku, které, jak se mi zdá, se staly hybnou silou blogu. Tak totiž obvykle vzniká můj článek - nejdřív nafotím fotky a pak k nim něco dopíšu. To je důvod, proč téměř každý článek obsahuje fotku (možná kromě těch nejstarších, u jejichž čtení mám chuť zalézt někam do kouta a bít hlavou do podlahy). Někdy mě ty fotky přivedou na zajímavé myšlenky. Někdy mají svůj příběh. A někdy se hodí prostě se pokochat :)
Tady je ta narozeninová.




Málem bych zapomněla na tu nezbytnou větičku, která doloží, jak má pro mě blog velký význam a bez které by se sentimentální duše neobešly: Ušli jsme spolu dlouhou cestu...

Brenta na Prašivé

3. srpna 2012 v 17:19 | Karol Dee |  Brenta
Vážně netuším, kde se v naší rodině vynořila náhlá touha po turismu, doteď jsme se tomu svorně vyhýbali. Tůry po kopcích nejsou zrovna mým koníčkem, ale tentokrát jsem jela ráda. Plán byl vlastně takový - trochu se projít, nasbírat borůvky na koláč a podívat se po nějakých těch hřibech.


Mamka chtěla zcela naivně vzít Leona, což jsem jí rychle vymluvila. Jeho maximum je půlhodinová procházka, kdy v druhé polovině už ho táhnu za sebou. Ovšem Brenta, to je jiná. Sice už je jí deset let, ale energie má víc, než kdy Leon měl (nebo bude mít). Na začátku výletu táhla jako celé psí spřežení, cukala vodítkem, až mi málem zdeformovala všechny prsty, čůrala každých dvacet kroků a stihla se několikrát vyválet v jehličí.
Zkrátk byla šťastná jak blecha.