Listopad 2012

Emotivní chvilka

28. listopadu 2012 v 17:29 | Karol Dee |  Leon
Člověk dumá, jak udělat emotivní fotku se svým psem, aby to nevypadalo kýčovitě.
Pak přijde zvíře a nemusí přemýšlet, jak dát najevo své city - prostě to udělá.
A za to ho miluju.



Stýská, tolik se mi po něm stýská!
Samota je hrozná věc, zvlášť když je nedobrovolná. Já vím, zvolila jsem si to sama. O to je těžší vzdát se ho. Že trpím já bych nějak skousla, vždycky jsem to skousla. Ale vidět, že kvůli mně trpí i on...poznám to z jeho očí, vidím ten pohled, když ho navštívím. Vidím, že mu chybím a on chybí mně. Vím, že už se mu nikdy nikdo nebude věnovat tak, jak jsem to dělala já, ani ho nikdo nebude milovat tolik, jako ho miluju já. Přesto v srdci cítím, že to tak musí být - ale je to zatraceně těžké.

Sbohem, slizounku

24. listopadu 2012 v 21:50 | Karol Dee |  Šneci Bí a Ria
Před dvěma roky a půl jsem si v plastovém boxu přivezla dva šnečky.
Dnes jsem se rozloučila už s druhým z nich.

Bí neumřel, naštěstí, jen si našel nový domov. Bohužel bylo třeba počet zvířat omezit. Křečky jsem uhájila s tím, že se nedožívají příliš vysokého věku, Vivienne se nevzdám ani za zlaté prase a šnek...no, zkrátka jsem nenašla argumenty. Proto jsem dala inzerát, že ho daruji i s terarijním boxem - když už, tak aby se měl minimálně stejně dobře.


Neuběhlo ani pár hodin a já už měla zájemce, což mě opravdu potěšilo. Bí má teď novou rodinku, pokud vím, tak tam potká dokonce nové kamarády....Už jsem sentimentální. Ale myslím, že na to mám právo.

Změna je život

14. listopadu 2012 v 10:36 | Karol Dee |  Novinky
Stěhuju se.
Od jednoho rodiče k druhému a mám pro to své důvody. Některá zvířat si beru s sebou - šneka, křečky, Vivienne...ale psa si s sebou do kufru sbalit nemůžu, zvlášť, když váží přes sedmdesát kilo. Bude se mi po něm stýskat. Už mě nebude ráno vítat, když vyjdu ze dveří, a nebude mě ani čekat u branky, když se vracím. Je to na nic. Samozřejmě ho občas vídat budu, ale...jen občas. Už to nebude ono.
Přemýšlím, co teď bude s blogem. Nechci ho rušit, opravdu nechci, ale netuším, zda budu schopná se mu dále věnovat. Doufám, že ano, ale můj život se pomalu ale jistě mění a nevím, jestli v tom novém bude mít blog místo. A pokud ano, změní se taky.

Každopádně teď budu chvíli čekat a přemýšlet.
Ještě chci poděkovat všem mým pravidelným i náhodným čtenářům. A teď budu jen tiše doufat.