Moderní výcvikové metody: proč pozitivka nefunguje

18. června 2016 v 11:40 | Karol Dee |  Úvahy
Pozitivní motivace je stále ještě expandující systém výchovy a výcviku psa, který je založený na faktu, že psovi dáváme pouze pozitivní a žádné negativní podněty. Jde tedy o absenci trestu, a to nejen fyzického, ale také slovního či emočního. Již jsem jednou toto téma otevírala v článku Nevěřím na pozitivní motivaci. Psala jsem jej před dvěma lety a to je pro náctiletou dlouhá doba. Již jsem stihla na některé věci poupravit svůj názor a když jsem si teď svůj výplod znovu přečetla, musela jsem odolávat pokušení některé pasáže přepsat. Ale neudělám to, protože člověk by se neměl za minulost stydět, nýbrž se z ní poučit. Ocenit vývoj. Týká se to hlavně toho blábolu, kterému jsem tehdy ještě věřila, že pes se nás neustále snaží nějakým způsobem přetrumfnout, že s námi bojuje o místo "vůdce smečky." Takovou filozofii praktikuje například zbožňovaný a zároveň nenáviděný "psycholog" psů Cesar Millan. Dnes už vím, že většina problémů psí duše vychází z nepochopení psího způsobu života a komunikace. Hlavně té komunikace. Pes nechápe, jak se má chovat, a nejistota jeho i páníčka spouští lavinovou reakci vzájemného nepochopení a nedorozumění. A přitom někdy stačí velmi málo. Dávat psovi jasné signály, rozluštit ty jeho a vzájemně si důvěřovat.

Nicméně můj názor na pozitivní motivaci (PM) se nijak zásadně nezměnil. Pořád jsem přesvědčena, že to není univerzální a vlastně úplně nejlepší výcvikový systém, jaký byl kdy vymyšlen. S potěšením jsem teď zjistila, že nejsem jediná, kdo si to myslí. Objevila jsem totiž výborný článek německé autorky Niny Dany nazvaný v angličtině Modern dog training methods: softies, science, shitstorms and ethic under review. Poukazuje na nedomyšlenost celé této výcvikové filozofie, její chyby a limity, a hlavně důvody, proč je tak těžké dotáhnout výcvik k dokonalé poslušnosti. Prosím lidi, kteří anglicky umí, ať si text přečtou v originále. Protože jsem ale chtěla dostat článek dál, pustila jsem se do amatérského překladu. Rovnou říkám, že je amatérský, nikdy jsem nic takového nezkoušela. Některé pasáže jsou malinko odbornější (co se kynologie týče), proto přidávám vysvětlení pojmů. Na fotkách jsou autorčini psi, aspoň myslím.Schnuppe bude (asi) fena bílého švýcarského ovčáka a dále se tam vyskytují border kolie Dino a Barney. Fotky jsem našla v rozhovoru s autorkou, kterému bohužel nerozumím, jelikož německy neumím.


Vysvětlení pojmů
protipodmiňování (kontrapodmiňování) - přeučování negativní reakce pomocí pozitivních podnětů. Například u psa, který nesnáší česání, postupně budujeme pozitivní "hurá reakci" na hřeben. Pokaždé, když nějaký uvidí, dostane skvělou odměnu. Účel je, že se pes začne na hřeben těšit. Postupně se stupňují nároky, například dotýkání se hřebenem srsti a následná odměna a končí to fází, kdy se pes na vyčesávání těší.
operantní podmiňování - základem je pojem operant, podporujeme určitý projev chování a výsledkem je, že se toto chování vyskytuje častěji.
znecitlivování - souvisí s protipodmiňováním. Psa znecitlivujeme například vůči náhubku - a to tak, že jej s předmětem postupně seznamujeme a odměňujeme pozitivní přístup zvířete, například že strká čenich dovnitř.
klikr - zařízení vydávající zvuk kliknutí. Upevňuje a urychluje výcvik. Ve chvíli, kdy pes dosáhne požadovaného chování (např. si lehne), uslyší kliknutí a dostane odměnu. Kliknutím přesně vystihneme třeba jen zlomek okamžiku, kdy pes udělal, co jsme po něm chtěli. Snáze tak pochopí nový cvik. Kliknutí pro něj vždy znamená, že udělal něco správně a bude následovat odměna.
konejšivé signály - ve své knize přišla Turid Rugaas s poznatkem, že psi využívají určité běžné signály (zívání, otáčení hlavy, olizování) ke komunikaci. Ve vypjatých situacích dávají najevo, že nechtějí nikomu ublížit nebo že se cítí nepříjemně.

Moderní výcvikové metody: pozitivkáři, věda, internetové diskuze a etika

Představte si následující situaci: z ničeho nic se ocitnete v Číně, kde musíte čelit mnoha problémům - nejenom že lidé mluví jazykem, kterému nerozumíte, ale mají také úplně rozdílné kulturní pozadí.
Je těžké říct, co je správné (nebo špatné) udělat. Pokud neznáte místní zvyky a kulturu, jste závislí na ostatních lidech, aby vám ukázali, co je správně a co ne. Zvednete ruku na pozdrav první osobě, kterou potkáte, ale on nebo ona vás ignoruje. Pro někoho, kdo je takovým způsobem odkázaný na komunitu, to může být velmi dramatický zážitek. Takže svou ruku stáhnete a - bác, oni po vás hodí čokoládu.

Říkáte si, že je to absurdní?Víte, pro některé psy je toto každodenní realita.

Na dětském hřišti si malý Kevin a Jacqueline hrají společně na pískovišti. Jacqueline má špatnou náladu. Možná má doma vážné problémy nebo možná je jen dítě testující své hranice. Každopádně - Jacqueline vezme Kevinovi kyblíček. Jak jinak, Kevinovi se to nelíbí. Takže popadne svou lopatičku a začne s ní bouchat Jacqueline do hlavy.
Jacqueline pláče a Kevin pokračuje v bití. V určitou chvíli už toho ale začne mít dost, protože ta hloupá Jacquelin se pořád odmítá kyblíčku vzdát - a tak ji přestane bít. A v tu chvíli se ozve hlasité "výýýýborně" a Kevin dostane sladkost. Nazvali byste toto výchovou?
Mezi majiteli psů je toto běžná situace, tedy pokud si představíte, že Kevin a Jacqueline jsou psi, kyblíček balónek a sladkost pamlsek.
Co připadá průměrnému majiteli psa směšné, stalo se v moderní kynologii "normální".


Moderní výchova psa

Jediným prostředkem výchovy psa je tedy pozitivní motivace (jako pochvala, hra, pamlsek nebo cokoliv, co má pejsek rád). Každý vzorec chování by měl obsahovat okamžik, který odměnou posílíte, což vám umožní upravovat a kontrolovat počínání psa. Zní to přijatelně a pro zapálené pejskaře dokonce lákavě.Ve výchově psů se objevily nové tendence, které přesně toto hlásají. Jsou založené na vědeckých objevech a odmítání násilí.
Konec konců, kdo opravdu chce spílat členovi rodiny? A komu se líbí, když na něj pejsek upře smutné psí oči, zatímco je posílán na místo? Upřímně, kdo by nechtěl být pouze hodný na svého věrného kamaráda, který jej tolik miluje?
Jako někdo, kdo by se popsal jako laskavý a mírumilovný páníček, se vždy zaobírám vědeckou stránkou a musím sama provést výzkum. Takže, jak jinak, jsem se vrhla na prozkoumávání těchto nových tendencí. A jelikož jsem proti násilí ve výchově, přišlo mi, že tento nový přístup není vůbec špatný nápad.


Teorie moderní výchovy
Začněme s teorií. Jako zdůvodnění všech postupů slouží odvolávání se na "moderní vědecká zjištění" - což by měl být sám o sobě odzbrojující argument, protože věda se nikdy nemýlí, no ne? Nicméně pokud něco víte o vědecké práci v praxi, je vám jasné, že tento argument má nulovou hodnotu.
Obzvlášť pokud pracujete ve výzkumném odvětví a účastníte se hlubokých vědeckých diskuzí, tak moc dobře víte, že věda nemá vždy pravdu. Pro každý subjekt existuje několik průzkumů, studijí a experimentů. Dokonce závěry jednotlivých vědců se můžou navzájem velmi lišit.
Občas se musíte vypořádat s tvrzeními, která si přímo protiřečí. Studie protiřečí jedna druhé. Jeden experiment protiřečí jinému a rovněž si protiřečí prohlášení jednotlivých expertů. Z toho důvodu by bylo dobré přesně vědět, jaká konkrétní moderní vědecká zjištění formují základy tohoto nového trendu ve výchově psů.
Moc ráda bych se blíže podívala na všechny ty studie a experimenty a zjistila, zda byla naplněna všechna kritéria poctivé vědecké práce. Když se něco nazve vědou, ještě to neznamená, že se jedná o seriózní vědeckou činnost. Dosud jsem nebyla schopná získat na své otázky žádnou uspokojivou odpověď. Mám také podezření, že většina následovníků této moderní metody ve skutečnosti neví, o čem mluví - jinak by bylo možné vést s nimi objektivní odbornou diskuzi, ne?
V základě se odkazuje na dvě teorie, operantního a klasického podmiňování. Nicméně tyto teorie jsou zhruba 50 až 100 let staré - vážně se toto dá nazvat "nedávné vědecké objevy"?
Velkým nedostatkem aktuálnějších experimentů a studií, které se často uvádí jako zdroje, je následující fakt: při pozorování a vyhodnocení chování zvířete nebereme v potaz to, co se odehrává v jeho hlavě. Můžeme pouze vyvodit závěry zakládající se na jeho reakcích za určitých podmínek panujících v laboratoři. Stejnorodost zkoumaných jedinců a podmínky v laboratoři jsou pro výzkum velmi důležité, je však těžké výsledné závěry aplikovat v běžném životě, kdy se podmínky markantně liší. Použít takové výsledky jako základ celého výchovného systému je v podstatě totéž jako nepromyslet celou záležitost a rovnou ji začít aplikovat.


Věda a normativní výroky
Jako někdo, kdo studuje vědu, bývám velmi překvapena silnými normativními výroky. Teorie o výukových metodách stejně jako vědecké teorie nikdy normativní výroky nepoužívají. Pravidlem se stávají výroky popisné. Popisují například, jaký druh reakce můžeme očekávat při určitých testových podmínkách. Nikdy však nevytvoří závěr, který tvrdí, že "z tohoto vyplývá, že vždy můžeme očekávat tutéž reakci". "Měli byste" je normativní slůvko, které nemá s vědou nic společného. "Nikdy byste neměli psa trestat" je etické, nikoliv vědecké tvrzení. V tomto kontextu totiž neexistuje žádný důvod, proč bych neměla psa trestat.
Zajímavé je v tomto bodě naprosté poření veškerých studií, pozorování a experimentů, které představují úplný opak toho, co hlásají moderní výchovné metody. Ve zkratce: veškeré stresující a vyhýbavé přístupy jsou v moderní výchově psa odsuzovány. Způsobují totiž, že se pes cítí "špatně" a to my nechceme. Pes by také nikdy neměl být nucen se zklidnit.
Například Günther Bloch byl svou studií na divokých psech schopen dokázat, že některé "konejšivé signály" jsou ve skutečnosti obyčejná gesta, která psi při komunikování příliš nepoužívají.
Zívající pes je také často jen unavený pes. Za zamyšlení stojí také výzkum, který ukazoval, že pes, jehož signály byly přerušovány za použití ektrického a ostnatého obojku, byl méně vystresovaný než pes, který byl trénován pouze pozitivní motivací.
Očekávala bych nějaké průkazné argumenty vyvracející toto tvrzení. Dokonce mi to nepřijde těžké, i když já nejsem ta, která vždy za každou cenu pracuje pouze pozitivně. Ale tyto poznatky jsou úplně ignorovány a jakákoliv argumentace se rychle mění v něco osobního. Slavní výzkumníci jako Dr. Gansloßer jsou zatracováni s tvrzením "vždyť on měl jen jednoho psa, co může vědět?" Fakt, že pro provádění výzkumu na nějakém zvířeti je nezbytné jedno (nebo více) vlastnit, je pro mě novinkou.
A je zde víc studií, které se vůbec neberou v potaz. Například zbrusu nová teorie sociálního učení. Tato znalost už byla nějakou dobu na stole, nikdy však nebyla aplikována na psech. Tato teorie je však také popírána a mnozí zastánci pozitivní motivace mají tendenci brát si to osobně, přičemž reagují slovy "Také přece neočicháváte psovi zadek!" To samozřejmě není žádný argument.
Je totiž pravda, že psi chápou, když na ně vrčíme, zíráme na ně, děláme se velkými nebo jim bráníme vlastním tělem. Psi své lidi neustále "popsišťují". Proto je ještě důležitější se chovat jasně a srozumitelně, aby vám váš pes rozuměl. Proč bych tyto signály neměla více používat, je mi záhadou.

Konejšení? Kdepak, Schnuppe jenom našla něco na zub.

Jak to funguje v praxi
Teorie je jen abstrakce, na čem opravdu záleží, je život se psem v praxi. Takže se pojďme podívat na praktickou stránku moderní výchovy psa. V tomto bodě se některé věci můžou zvrtnout v trochu absurdní. Podle teorie pozitivní motivace se lidé snaží najít to, co má pes nejradši. To může vést ke směšným situacím: majitel psa sedící na podlaze se svým psem, v ruce kus sýra a kuřecí srdce s očekáváním toho, co bude pes preferovat… Pokud má pes tendence bláznit a skákat na vodítku, zabuduje se do vodítka tlumič nárazu. A samozřejmě, že pes musí mít kšírky, chraň bůh, aby si poškodil krk! Že se na druhém konci vodítka vyskytuje člověk, který si může něco zlomit, zatímco je psem smýkán a vlečen vpřed, to je jen malý nedostatek a je lepší se jím nezatěžovat.
Každá, i ta nejmenší změna je předem ohlášena, ať už je to změna směru, připnutí na vodítko, zvedání, držení a tak dále. Hlavně aby se nebohý pejsek něčeho nepolekal nebo snad měl nějaký špatný pocit! Chybí už jen rozvinout červený koberec pro psa, který si to zaslouží, beztak je lepší než člověk.
Dokonce i hlasité "ne" je v pozitivní motivaci zapovězeno, protože to znamená, že využíváte negativní podnět a pes poslouchá jen proto, že se bojí trestu. Místo toho se využívá jakáchsi přechodných můstků. Představte si někoho, kdo stojí v lese a volá svého psa. Když se pes konečně uráčí přijít, je jeho návrat okomentován slovy "hodný pejsek" a pak dostane odměnu. Pokud se pes na půli cesty obrátí, protože našel něco zajímavějšího, nemusí očekávat žádné důsledky. Až na to, že příště už ho páníček dost možná nepustí z vodítka.
Všechno to zní legračně, ale dříve či později se projeví negativní stránka tohoto pozitivního cvičení. Jakmile pes najde cokoliv lepšího než kuřecí srdíčka, která mu dává člověk, začne se soustředit na nový podnět. Například lovení zajíců, což je pro většinu loveckých plemen mnohem atraktivnější než nějaký pamlsek. A vůbec, proč by ty ušáky nelovil, když jeho počínání nemá žádné následky.
Celý tento výcvik je samozřejmě dlouhodobý proces, jehož účelem je ustálit výsledek, aby se dostavil i v situacích, kdy je pes velmi rozrušen. Tak zní teorie, která se ale špatně převádí do praxe. Není překvapivé, že spousta lidí, kteří takto trénují, narazí v určitou chvíli na bod, ve kterém už nejsou schopni se posunout dál. V tom okamžiku nastává u psa střet zájmů, kdy jste vy jako páníček bezmocní. To je důvod, proč málokdy spatříme u psa, který byl touto metodou "napravován" konečný výsledek - dokonalou poslušnost.

Je pes stroj fungující na principu podnět-odezva?
Nakonec je všechno, čeho jste schopni dosáhnout, jen přeměnění psa na stroj vykonávající vše podle schématu podnět-odezva. Pokud se projeví způsobem A, dostane odměnu. V důsledku vykonává projev A častěji. Toto je podstata výcviku pozitivní motivací.
Taková jednoduchá rovnice. A přitom jsou psi komplexní, vysoce vyvinutí společenští tvorové, kteří s námi sdílí životy v unikátním vztahu. Neustále nám dávají sociální podněty. Proč bychom se tedy i my nemohli chovat společensky?
Proč by měl někdo začínat s podmiňováním, když to jen ztěžuje komunikaci ve své původní, základní formě? Když se na skok vrátíme do Číny, zamyslete se, jak nadšení byste byli, kdyby vás někdo vzal za ruku a ukázal vám, jak jednat a chovat se v úplně novém kulturním prostředí.
Přímý pohled upírající se do vašich očí, zatímco ruku držíte, vás nejprve může zneklidňovat, ale z dlouhodobého hlediska odsouvá do pozadí hodně z vaší nejistoty, protože teď už alespoň chápete, že rukama se netřese - a můžete pokračovat dále o něco klidněji.
Psi jsou však nuceni žít v neustálé nejistotě, netušíce, co přesně se očekává, že budou nebo nebudou dělat. Velká rizika jako skryté přepjetí a nejistota nemají v pozitivní motivaci místo. "Psi se takto neprojevují, když pracují čistě pozitivně." Bohužel, realita často vypadá úplně jinak. K dovršení projevů stresu nebo nejistoty je často používána úžasně pozitivní metoda cvičení s klikrem, bohužel aniž by si člověk uvědomoval, že vše, co pes skutečně potřebuje, je jasné a srozumitelné vedení, které mu pomůže se sžít se svým prostředím.


Agresivita
To mě přivádí k dalšímu bodu, který je pro mě těžké skousnout: prohlášení, že pozitivním způsobem může být použito cokoliv. Ale co můžete dělat, když se pes projevuje agresivně? Lidé obvykle volí cestu postupného znecitlivování. Abychom u psa dosáhli pozitivní reakce na podnět, který u něj vyvolává agresivní chování (například jiný pes), udržujeme dostatečnou vzdálenost a ve správnou chvíli druhého psa "odklikneme". Může to fungovat - teoreticky. Skutečný život však teoriím neodpovídá. Často se stává, že se ocitnete v situaci, které se zkrátka nešlo vyhnout. Může se stát, že se "neškodný" pes rychle přiblíží, vzdálenost mezi chodníky na opačných stranách ulice není dostatečná nebo si prostě druhého psa všimnete příliš pozdě. Skutečný život se nedá kontrolovat. To znamená, že váš pes se znovu a znovu vrací ke svému starému agresivnímu chování, což vám brání dotáhnout výcvik do konce.


Běžná psí komunikace, nikdo nebyl traumatizován. Černý pes vyskočil na nohy a pokračoval v dovádění - tentokrát trochu opatrněji. Důvod zásahu byl jasný a pro psa srozumitelný: ,,Pokud si se mnou chceš hrát, musíš se chovat slušně!"


V tuto chvíli člověk často uslyší argument, že agresivní chování se dá zvládnout pomocí klikru (viz výše). Tato "terapie" psovi postupně umožní získat pozitivní asociace. Ale neuniká nám tady něco důležitého? Kdo říká, že psi vnímají agresivitu jako něco negativního? Takto uvažuje především ženy.
Ale psi nejsou lidé a už vůbec ne ženy ;) Ženy považují jakýkoliv druh agrese jako striktně negativní protože tak je to společnost učí. Ženy v ní nemají právo být agresivní a ani by neměly poučívat agresivní taktiky k řešení problémů.
Není se tudíž co divit, že ženy inklinují k tomu, řešit problémy neagresivním způsobem - a to samozřejmě zahrnuje i jejich psy. Nicméně agrese může být chápána i v pozitivním slova smyslu. Většina můžů se mnou nejspíš bude souhlasit, když řeknu, že upustit občas trochu páry je velice uklidňující.
Je dobře známo, že děti a dospívající často bijí jeden druhého pouze pro zábavu. Ve zvířecí říši není agrese špatná věc, je to prostě jen způsob řešení konfliktu. Je zcela nepřesné tvrdit, že agrese je způsobována čistě negativními podněty. Příčiny agresivního chování jsou velmi komplexní. Toto není snadné vyřešit pouhými kuřecími srdíčky nebo jakýmkoliv jiným pamlskem!
Podle lidí, kteří pracují pouze pozitivní motivací, lze příčinu agresivního chování psa vystopovat v jeho emocionálním rozpoložení. Pokud se jich zeptáte, kdo toto emocionální rozpoložení vytvořil, odpověď bývá stále stejná:

Měl v minulosti špatnou zkušenost.

Mohl to zavinit takzvaně neškodný pes, když byl ještě štěně, nebo mohl být napaden jiným psem či cizincem, nebo ho vyděsil povyk teenagerů u sousedů a tak dále.
Jedna věc je vždy jasná: Příčina této duševní poruchy vždycky leží venku a tudíž mimo kontrolu majitele. Obvykle zapomínají, že příčiny takových poruch jsou velmi složité a komplexní a že i páníček v nich hraje neopomenutelnou roli, kterou by neměl podceňovat. Nejistý majitel má často nejistého psa. Šok z napadení má často velký dopad i na člověka. Přílišná opatrnost, utěšování a strach, to jsou důsledky u lidí, které mají velký dopad i na psy.


Vývoj osobnosti a rizika přílišné kontroly: jak se psi učí být bezmocní
Aby se trénik dodržoval krok za krokem a zabránilo se veškerým rizikům "poruch," probíhá trénink zpravidla ve striktně kontrolovaném prostředí. Pes ve skutečnosti nečiní žádná rozhodnutí a ani se neočekává, že by se měl někdy v budoucnu vypořádat s jakoukoliv nepříjemnou situací. Z toho vyplývá jediná otázka: jak má pes za takových podmínek nějak pokročit? Jak si má vyvinout zdravou sebeúctu, která by mu umožnila vypořádat se s neočekávanou situací?


Nenásilný trénink?
Jelikož nejsem výcvikář ani bahaviorista, způsob, jakým lidé jednají se zvířaty, by mě neměl vůbec zajímat. A do určité míry mi na tom opravdu nezáleží. Dokud neuvidím někoho, kdo ve slepé zuřivosti mlátí svého psa, každý ať si dělá, co chce. Co mi ale vadí, jsou tihle "pozitivkáři," kteří pochodují kolem pyšní jako pávi a na všechny ostatní majitele psů se dívají svrchu. Jsou přesvědčeni, že jsou lepší než všichni ostatní. Když se jich zeptáte, proč pracují tak, jak pracují, odpoveď je zpravidla stejná:

Jsem proti jakémukoliv druhu násilí a to platí i pro mé psy.

Co přesně je násilí? Jestli se prostý impuls na vodítku považuje za násilí, tak v tom případě musím být násilnická osoba - i když tuto techniku vůbec nepoužívám proto, abych psovi jakkoliv ublížila. Používám ji pouze k tomu, abych upoutala psovu pozornost. Pokud bych vám poklepala na rameno, nepovažovali byste to za násilí, ne? Pozitivní motivace je tréninková technika, které se také říká "nenásilná cesta." To samozřejmě může být pravda, ale ostatní výcvikové techniky jsou také nenásilné. Trest NENÍ násilí. Pokud pronesete výše zmíněné prohlášení, v podstatě tím říkáte, že ostatní techniky JSOU násilné.
Tak jako tak, tento nenásilný přístup se zdá se zastavil u psů. Proč by jinak byli zastánci "pozitivky" ti nejvášnivější diskutující v internetových debatách? Zacházejí dokonce tak daleko, že připravují ostatní trenéry o živobytí. To nezní zrovna nenásilně, že? To mě přivádí k otázce, jestli tito lidé opravdu dokáží být na své psy neustále tak milí, jak se nás snaží předsvědčit. Sama sebe se ptám, co za super-člověka vůbec dokáže pracovat se svým psem pozitivně za každé situace?
Když mám špatný den, štěkám po každém, kdo se ke mně přiblíží a bez mé ranní kávy jsem taky pěkně protivná. A nějak se mi nechce věřit, že bych byla jediná obrovská výjimka. A samozřejmě nejsem v tu chvíli zrovna miloučká ani na své psy. Dám jim jasně najevo, že si nepřeji určité chování. Opravdu v takový blbý den nehodlám trávit hodiny čekáním na moment, ve kterém bych mohla psa pozitivně motivovat.
A i když se tomu vážně snažím přijít na kloub - podle mě není možné pracovat pozitivně nonstop. Abych řekla pravdu, podezřívám některé pozitivkáře, že to mají stejně. Jak to tak bývá, všechno se snáze říká než dělá.


Vytváření kultury otevřené komunikace
Otevřenost, přesně tubych si teď přála. I když z mého článku můžete mít jiný pocit, snažím se se svými psy pracovat tak pozitivně, jak to jen jde. Ráda používám klikr a pochvalná slova. Celé mé komando je vychováváno pozitivně. Můj pes mě nemusí poslouchat proto, že "prostě musí poslouchat." A jistě že ho nepřetáhnu vodítkem přes hlavu jen proto, že mě jednou vůbec neposlouchá.
Pro mě je důležité, být si se svým psem blízcí, to silné pouto založené na vzájemné důvěře. K tomu se nedopracujete tím, že se budete konstatně vyhýbat všemožným věcem a situacím. Mí psi nemusí umět všechno a určitě je nechci předělat jako mávnutím kouzelného proutku, aby mi seděli úplně perfektně ve všech ohledech. Oceňuji jejich vlastnosti a osobnost. Přesto mě většina "pozitivkářů" považuje za jednu "z těch ostatních." Znamená to, že jsem vystavená urážkám, kritice a dokonce otevřenému nepřátelství.
Bohužel si tímto způsobem uzavírají cestu k tomu, aby se jako trenéři něco naučili a zlepšili. Ve skutečnosti může být mnoho problémů vyřešeno pozitivní motivací. Ale aby něco naučili, je třeba vytvořit si kulturu otevřené komunikace místo popírání všeho, co nesedí do vašeho obrázku perfektního světa. Pozitivní motivace má své limity, ale nikdo to nikdy neřekl veřejně.
Očekávám bouřlivou diskuzi - v rámci možností. Sdílejte tento článek a mluvte o něm. Buďte otevření a neskrývejte své názory.

Nezbývá než doufat, že tento článek pomůže některým znepokojeným majitelům psů, aby znovu objevili jejich vlastní způsob péče o psa a vyslechli svůj vnitřní hlas. A co je ještě důležitější: ukažte se svému psovi takoví, jací jste. Věřím, že se spousta problémů vyřeší jen tímto.
 


Komentáře

1 vperince vperince | 18. června 2016 v 13:34 | Reagovat

Miluji zvířata. Budu tento blog navštěvovat častějc. :)

2 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 18. června 2016 v 15:48 | Reagovat

Hezký blog :-)

3 Natálie Natálie | Web | 29. června 2016 v 19:50 | Reagovat

vypadá to těžce :O

4 Jana Š Jana Š | E-mail | Web | 30. června 2016 v 18:55 | Reagovat

S navštěvováním různých kurzů občas na něco změním názor, někdy si zase svůj názor utvrdím.
Předně to zkusím na Crazym, zda to bude fungovat nebo ne. Přeci jen je každý pes individualita a co na jednoho funguje, druhému sedět nemusí.

Mám jen menší poznámku: Operantní podmiňování je učení se stylem pokus/omyl. Pokud přijde po pokusu přichází něco špatného pak chování vymizí, pokud něco dobrého chování se upevní (vlastně princip klikr tréninku, kdy po chtěném chování přijde klik + odměna, po nechtěném nepřijde nic).
Přijde mi, že tvůj popis OP je trochu zvláštní. Jestliže je chování podporováno, pak by se mělo vyskytovat častěji a ne méně často.

Jinak článek k zamyšlení. Na FB jsem ho četla jž před několika dny a rozpoutal bouřivou diskuzi. Dokonce ho hanili i ty, co pozitivku nemusí. Paní by si prý o pozitivce měla nejdřív zjistit něco více a pak kritizovat. No, ale každý má svůj názor a musí si z toho vybrat podle sebe.

Sama nesouhlasím se 100% pozitivkou (kdy si pes musí zasloužit absolutně všechno a u některých "cvoků" dokonce i vodu) a upřímně doufám, že jí dnes už moc lidí nepraktikuje a přechází spíše na pozitivní posilování než pozitivní motivaci.

5 Karol Dee Karol Dee | Web | 30. června 2016 v 22:31 | Reagovat

[4]: Díky za upozornění, nějak jsem se do těch definic zašmodrchala - jasně že když psa v něčem podporuju, bude to dělat častěji. Opraveno!

Na článek jsem narazila u výcvikářky, kterou opravdu obdivuju. A zajímalo by mě, co konkrétně se lidem nelíbí - ono obecné řeči typu "měla by si zjistit více" je snadné říkat, ale uvádět konkrétní argumenty a obhájit si je už tak snadné není. To ostatně několikrát zmiňuje v tom článku - lidé mají vždycky opačný názor, ale nejsou schopní ho podložit ničím, co by mělo vědeckou nebo jen objektivní hodnotu.

6 frisbeedogs frisbeedogs | E-mail | Web | 1. července 2016 v 20:34 | Reagovat

Myslím si, že žádná výcviková metoda není jednostranná... V něčem se mi pozitivní motivace líbí a upřednostňuji ji, v jiných případech zase ne.

7 Hiroko Hiroko | 1. července 2016 v 23:07 | Reagovat

Znáš Evu Šemberovou? Výcvikářka v Praze, docela dobrá, možná by se ti mohla líbit. :)

Jinak na pozitivce něco je, ale není samospásná. A to je vidět i na dnešních dětech, který jsou v tom pozitivním beztrestným stylu vychovávané.
Na některé to funguje, ale na většinu moc ne.

8 Hiroko Hiroko | 1. července 2016 v 23:08 | Reagovat

[7]: *Eva Štemberová

9 Karol Dee Karol Dee | E-mail | Web | 2. července 2016 v 10:58 | Reagovat

[7]: Jo, to u ní jsem viděla, že ten článek sdílela :D Znám ji po jméně, osobně ne, ale doufám, že se někdy seznámíme. Vím třeba, že by měla být na letošním mistrovství v pasení.

10 Lucka Lucka | E-mail | 6. srpna 2016 v 13:23 | Reagovat

Jak cvicis psa ty? :-).

11 Karol Dee Karol Dee | Web | 8. srpna 2016 v 16:24 | Reagovat

[10]: Pro něj co nejsrozumitelnějším způsobem. Za správné chování následuje pozitivní ohlas, za špatné negativní. Míra obou závisí na konkrétním psovi, jeho citlivosti a zkušenostech. Respektuji maximum jejich přirozených projevů, v případě problémů vždy vyhledávám příčinu - neřeším tedy pouhé projevy problému, jak to často u pozitivky bývá. Snažím se dívat na svět po psím - a jak se píše v článku, součástí psího světa jsou pozitivní i negativní podněty, proto nevidím důvod, proč jedno z toho úplně vyškrtnout.

12 Conely Conely | Web | 8. srpna 2016 v 19:15 | Reagovat

Pod nadpisem /Nenásilný trénink?/ v druhém odstavci ti utekla jedna věta anglicky "In any case, this non-violent attitude seems to stop at the dog."
Díky za překlad :)
Ani jsem předtím nevěděla, že pozitivní motivací se automaticky předpokládá absence negativních signálů. Přišlo mi logické, že nejde psa vychovat jen a pouze odměňováním ho za něco, co udělal správně. Samo o sobě mi to zní jako utopie.

13 lucka lucka | 10. srpna 2016 v 11:27 | Reagovat

[11]: super :) :) Myslim, ze tak je to úplně ideální. Souhlasím :-)
Taky nevidim duvod proc uplne vyskrtat negativni ohlasy... :)

14 Pesan Pesan | 31. srpna 2016 v 15:12 | Reagovat

Měla by si ten článek pojmenovat: proč pozitivka nefunguje na mého psa a ne proč pozitivka nefunguje (když to není pravda).. ;)

15 Karol Dee Karol Dee | E-mail | Web | 3. září 2016 v 21:34 | Reagovat

[14]: Pokud pozitivka nefunguje na některé psy, asi to nebude stoprocentní metoda. A mnohými je tak prezentována. A v článku je to myslím vysvětleno pěkně. ;)

16 Karol Dee Karol Dee | Web | 9. září 2016 v 10:01 | Reagovat

[12]: Jé, úplně jsem to přehlédla, díky. Přijde mi, že pozitivka výborně funguje na psy, kteří byli například v minulostí týraní nebo často trestaní - zkrátka na ty, kteří těch negativních podnětů zažili až příliš. Aby ale pes od štěňátka (kdy mimochodem matka po štěněti občas lehce vyjede a dá mu tak najevo, že něco dělá špatně) nesetkal s ničím jiným než odměnami, to přece musí být pro zvíře strašně matoucí.

17 Pesan Pesan | 11. září 2016 v 12:44 | Reagovat

[15]: Nikdo tady nemluvil o stoprocetní metodě.. :D Ano, a právě proto by bylo lepší to pojmenovat: proč pozitivka nefunguje na mého psa. Tím by bylo vyjádřeno, že pozitivka funguje na některé psy, ale na tvého ne (jak tvrdíš ty..), a ne: proč pozitivka nefunguje, z čehož vyplývá, že pozitivka nefunguje na všechny psy (což nemůžeš objektivně tvrdit, stejně jako pozitivkáři nemůžou objektivně tvrdit, že to je stoprocentní metoda (jak říkáš, že mnohými je tak prezentována, což mi nepřijde)).. ;)

18 Karol Dee Karol Dee | E-mail | Web | 11. září 2016 v 13:45 | Reagovat

[17]: V článku jsou uvedeny nedostatky metody, a tyto nedostatky se dříve nebo později projeví u každého psa. Z toho vyplývá, že pozitivka nefunguje, respektive že funguje jen do určité míry, což už je na nadpis trochu moc dlouhé :P

19 Pesan Pesan | 25. září 2016 v 13:18 | Reagovat

[18]: Tyto nedostatky se můžou a nemusí u psa projevit (nemůžeš tvrdit, že se dříve nebo později projeví u každého psa).. ;) a sebedelší nadpis, pokud je pravdivý, je mnohokrát lepší než 3slovný, který neříká pravdu.. :P

20 Mirka Mirka | Web | 25. listopadu 2016 v 18:12 | Reagovat

Moc hezký článek... Co se týče konkrétně mého psa, tak u nás fungovala kombinace pozitivky a klasického výcviku.

Překvapil mě v článku jen začátek, protože nám nikdy na pozitivce neříkali, že nemůžeme psa pokárat. Možná teorie je pak jiná než praxe...

Mé postřehy z pozitivky http://www.zivotseshibainu.cz/search/label/V%C3%BDcvik%20pozitivkou

21 Karol Dee Karol Dee | Web | 27. listopadu 2016 v 8:36 | Reagovat

[20]: Spíš jde o to, že už se opouští od té klasické radikální, ale původní formy. Jasně že klasický výcvik zahrnuje většinově pozitivní pochvaly, jinak by se pes nikdy nic nenaučil. Jenže když se tomu říká pozitivka, lidi to chtějí víc. :D

22 Karol Dee Karol Dee | Web | 27. listopadu 2016 v 8:47 | Reagovat

[20]: Chtěla jsem ti pod ten článek napsat komentář, ale nechci si kvůli tomu vytvářet účet na G+ (velmi jsem totiž bojovala, aby se mi nevytvářel automaticky jen proto, že mám účet u Googlu). Takže ti to napíšu sem.

S tou hierarchií mají pravdu, ale buď velmi, velmi opatrná. Mnoho majitelů se brzy dostane do smyčky. Co bylo pro psa dříve zajímavé, je přebito, pokud se to opakuje. Člověk pak musí motivaci zvýšit. Často pak vidím, že majitel už tancuje, staví se na hlavu, hází hračky, máchá pamlsky a pes na něj stejně háže bobek. Takhle opravdu ne.

A přitom je to všechno tak jednoduché. Se stopovačkou se prostě nemůže stát, že by pes neposlechl, a on si v podstatě vytvoří podmíněný reflex: přivolání = přicházím. Postupem času zapomene, že přicházel kvůli šňůře na krku, zároveň ho stále čeká velká odměna, takže ho zkrátka ani nenapadne nepřijít. A to vždycky říkám svým zákazníkům já, to by měl být jejich konečný cíl. I proto ty píšeš o změně povelu - aby si s novým povelem ukotvil pouze to správné chování.

23 Miroslava Miroslava | E-mail | Web | 27. listopadu 2016 v 22:51 | Reagovat

[22]: Děkuji za reakci. S tou hierarchií máš zřejmě pravdu. A vlastně i s tím, že když je to pozitivka, zní to dobře a lidé to chtějí :D ... Já mám trochu problém rozeznat, zda na mě pes "hází" bobek proto, že jsme udělali chybu ve výchově nebo proto, že je to šiba, což je v podstatě nevycvičitelný pes. Jasně, i šiba se dá vycvičit, ale... Na druhou stranu si myslím, že mám 100krát víc vycvičenou šibu než mnoho majitelů tohoto plemena.... A možné je to právě díky té stopovačce..

24 Miroslava Miroslava | E-mail | Web | 27. listopadu 2016 v 22:58 | Reagovat

[22]: Zkusila jsem změnit nastavení, už by tam měli jít přidat komentáře všem...

25 Emm Emm | E-mail | 26. července 2017 v 21:18 | Reagovat

Pěkný článek i překlad. Jen bych úplně nesouhlasila s tím, co píšeš o Cesarovi Millanovi a tzv. Teorii o dominanci, kterou on ve skutečnosti neuznává. Než jsem si přečetla jeho knihu (nemám na mysli tu jedinou přeloženou do češtiny) také jsem si to myslela. Jeho metody - na ty ať si každý udělá svůj názor - nicméně, filozofie se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama