Zapomeňte na "já chci" a myslete taky na své zvíře

27. listopadu 2016 v 10:20 | Karol Dee
Pomalu jsem přicházela ke skupince obklopující slečnu, která právě skončila přednášku o problémovém chování koček a její posluchači se na ni sesypali jako vosy na med, protože, jak jinak, chtěli radu zadarmo. Já chtěla něco trochu jiného, ale v tuto chvíli jsem nemohla být vyslyšena, hovořila totiž starší paní. Už jsem byla na doslech a pomalu jsem se chytala: ,,...no a on vždycky po mě skočí, i po návštěvách skáče, normálně se takhle zakousne do ruky. ... Ale jo, já vám říkám, to my si s ním hrajeme pořád, venku si může lítat, já vím, že je ještě kotě a musí si hrát, tak to my ho vždycky dáme ven, ať si poběhá. ... No ale opravdu, syn si s ním vždycky hraje, to on má hraní až až. Ale když ho člověk chce normálně pohladit, tak začne dělat tohle. No to je prostě hrůza, to byste musela vidět, a dělá to vždycky, když na něj sáhnu. No takovou kočku, to jsem ještě neměla, já už měla hodně koček, ale žádná tohle nikdy nedělala..." V tomto bodě už je mi líto slečny, která se snaží babčin monolog přerušit a vkládám se do toho taky proto, že ve mě začíná vřít krev. ,,Víte," oznamuji jí, ,,některé kočky prostě nejsou mazlivé. Nesahejte na ni a jenom si hrajte." To babku poněkud rozhodí, okamžitě se jí ale na tvář vrací vševědoucí výraz a arogantní úsměv a vypadne z ní odpověď, která mě málem srazí na kolena: ,,No tak k čemu mi ale taková kočka je?"



Dnes budu psát o frustraci. Frustraci mladého člověka, který má rád zvířata a zajímá se o ně. Frustraci z toho, jak se neustále setkává s lidskou bezcitností.

Čemu budu věnovat první odstavec by mohlo být většině z vás jasné. Chci vám sdělit něco o pořád dokola omílané situaci opuštěných zvířat, zvířat vyhozených na ulici, případně do lesů a polí, kde jsou zanecháni vlastnímu osudu. Najdou se však i horší případy, psi uvázaní u stromu uprostřed temného lesa, odsouzeni k smrti hladem, napůl zmrzlá, svrabem prolezlá koťata, nacpaná v krabici a hozená do kontejneru, zvířata bitá, týraná, bez možnosti pohybu, se zlámanýma končetinama, nucená požírat vlastní výkaly, aby si žaludek aspoň něčím naplnila. Člověk jako já bojuje, bojuje neustále proti této frustraci, snaží se neházet flintu do žita. Dobrovolničí, účastní se akcí na podporu neziskových organizací, posílá korunky a pokud to jde, tak přímo zachraňuje a vypiplává. A mezitím neustále přesvědčuje lidi, aby nemnožili další zvířata, aby pokud chtějí koťátka, tak si k sobě vzali nějakou březí, nechtěnou čičinu z útulku, která často potřebuje péči, kterou útulek nestíhá kvůli záplavě dalších nalezenců v hrozném stavu, a aby proboha nepřidělávali další nešťastné tvorečky s nejistým osudem a pro dobro všech kastrovali.

Jenže pořád dokola naráží na totéž: Já. Chci.
Já chci koťata. Já chci, aby moje fenka měla štěňata. Já si jedno nechám, ostatním najdu domovy.

Kéž by si každý, kdo chce kotě nebo štěně, zašel pro jedno do útulku.
Jsou tam, a jsou zadarmo nebo za směšný poplatek.

Nejvíc mě baví, když si někdo koupí štěně za několik tisíc od množitele, nejčastěji právě takového domácího množitele, který prostě CHTĚL štěňátka, s tvrzením, že je to čistokrevný zlatý retrívr. Samozřejmě že není, vyroste z toho jakési světlovlasé pometlo, ale najednou to lidem nevadí, protože oni vlastně vůbec retrívra nepotřebovali, oni vlastně jenom chtěli kamaráda. Na to si vzpomenou teď. Že vlastně chtějí jenom kamaráda. Ale když mohli jít pro kamaráda do útulku, úplně stejné štěně, ale s nálepkou "kříženec", tak nešli. Šli radši za někým, kdo jim na to pometlo dal nálepku "zlatý retrívr" a zvýšil cenu. Náš světlý kříženec mezitím vyhlíží v útulku někoho, kdo si ho třeba vezme, i když stylově onálepkovaný není.




U tématu množení vždycky skončím, protože u něj to vždycky začíná. Dneska jsem však chtěla psát o něčem trošku jiném, a to o srdcích z ocele, k čemuž mě navedlo téma týdne na blogu. Chtěla jsem psát o sobeckosti lidí, kteří si pořizují zvířata, o tom, jak ignorují celou podstatu svého mazlíčka a neustále myslí jen na sebe. Na to své "já chci". Obloukem se vracím k naší důchodkyni, ke skutečné osobě a jejím skutečným slovům a názorům, které, co se týče zvířat, vycházejí z jediného - kouzelného sousloví "já chci".

Ona totiž chtěla kotě a chtěla, aby se s ní mazlilo. Samozřejmě že při delším odposlouchávání rozhovoru vyšly najevo podrobnosti, že je kotě "čistokrevné", rozumějte tentýž případ, kdy namnožené kotě dostane nálepku "britská modrá". Jelikož takoví chovatelé rovněž nemají srdce a nemají zájem na tom, aby kotě odcházelo z domova v psychické rovnováze a chtějí hlavně maximalizovat výdělek, nabídnou ho k prodeji mnohem dřív než slušný chovatel. Kotě by mělo u matky zůstat tři měsíce. Sice pevnou stravu už může papat v jednom měsíci, psychický rozvoj a výuka o tom, jak funguje svět kolem, probíhá v následujících dvou měsících a strůjce a hlavní učitel je samozřejmě matka. Chybí-li toto kotěti, je dost pravděpodobné, že bude mít v budoucnu nějaké psychické obtíže.

Jako například to, že se odmítá mazlit.

Jenže novou majitelku to nezajímá a stupňuje své požadavky. Nadále na kotě sahá a buduje si tím jeho nedůvěru. Přišla si za slečnou pro radu, ale žádnou slyšet nechtěla. Chtěla slyšet, že její kotě je vadné, že je s ním něco špatně a že ona dělá všechno dobře. Jenže nedělá. Ignoruje potřeby malého koťátka, nezajímají ji jeho pocity. A upřímně, nemyslím si, že by si s ním dostatečně hrála. To, že ho vyhodí za dveře, ještě neznamená, že se kotě "vyběhá". Tohle je i častý přístup majitelů venkovních psů. Přece se mu nebudou věnovat, když má velkou zahradu, tam se přece výborně zabaví. Tedy pardon, vyběhá. To je tak nádherný pojem. Upřímně, už jste někdy viděli psa, který by si jen tak dopřával pohyb křížem krážem po zahradě? To sotva. Viděla jsem však psy, kteří vyrazili s majitelem běhat do parku nebo psy, kteří svému majiteli nadšeně nosí míček.




Podobné problémy bych bohužel mohla vyjmenovávat velmi dlouho. Často se na mě totiž lidé obracejí, když řeší něco se svým zvířetem. Obvykle je rada taková, že se mu musí víc věnovat. Co chtějí lidé slyšet nejméně, je, že se mu musí víc věnovat. Zvlášť u koček toto platí. Tak nějak totiž majitelé žijí v domění, že kočka se zabaví sama, že se jí bude líbit celý život (a kočka žije klidně 20 let) posedávat na gauči v bytě 2+1 a že za vámi přijde zrovna ve chvíli, kdy se vy budete chtít mazlit. A pak se takoví lidé strašně diví, že je kočka v noci budí mňoukáním, že je agresivní, skáče jim po nohách a podobně.

Na závěr se vám pokusím vtlouct do hlavy opět často omílanou větu: Zvíře není hračka! Respektujte jeho potřeby a přemýšlejte nad nimi. Nepokládejte si otázku, co dělá vám a jak vám ubližuje (např. že kočka vám počůrává oblečení a že to určitě dělá schválně), ale co zažívá a proč se takto projevuje (čůrání ji bolí, má zdravotní problém, má potřebu značkovat své teritorium, případně je frustrovaná a nešťastná a takto projevuje své znepokojení). Neptejte se, jak by se zvíře mohlo chovat lépe k vám, ale ptejte se, co můžete udělat vy pro něj a jak můžete zlepšit jeho duševní stav. Uvědomte si, že vy jste si zvíře k sobě připoutali, ono nikdy možnost volby nemělo. Nebuďte sobečtí. Snažte se, ať je šťastné a spokojené a všímejte si jeho signálů, pokud není. Dopřejte mu zdravotní péči, nenechávejte ho žít v bolesti, vybírejte mu kvalitní stravu, která bude dělat dobře jeho tělu. A ještě jednou, naposledy, věta, kterou bych při pořízení zvířete tetovala lidem na čelo: vždy, když se objeví nějaký problém, zeptejte se sami sebe, jak můžete svému zvířeti vyjít vstříc. Uvidíte, že s tímto pohledem na věc se u vás v domácnosti mnohé změní.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 27. listopadu 2016 v 10:49 | Reagovat

Já naprosto nechápu lidi, kteří týrají zvířata :( Je mi z toho úplně zle. Když zvířata nemám ráda, tak si je nepořídím, ale nebudu si na nich vybíjet vztek a ubližovat těm němým tvářím...

2 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 27. listopadu 2016 v 17:38 | Reagovat

Perfektní článek, přesně takto se na to dívám také. "Já chci", to je mor.

3 Slečna El Slečna El | 27. listopadu 2016 v 18:50 | Reagovat

Minulý týden jsme byli na takové skupinové procházce (dejme tomu čtyřicet lidí a třicet psů) a dala jsem se tam do hovoru s jednou slečnou ze cvičáku a nestačila jsem se divit: "No, uchovňovat určitě nechceme, ale aspoň jednou ji asi nakrýt necháme.". Takové kecy, že fena by měla alespoň jednou za život mít štěňata, slýchám pořád a vysvětlovat někomu, že ta fena to nepotřebuje a nepotřebujeme ani další nečistokrevné hafany do útulků... je to úplně zbytečné. Jako mluvit do dubu. Když jsem se známé snažila přesvědčit, aby svým jezevčíkům přestali dávat ta konzumní krmiva za padesátku, odkázali mě na to, že psi v minulosti jedli jen zbytky ze stolů (což je vlastně teoreticky pravda). Po internetu a mezi lidmi koluje pořád tolik zažitých mýtů, že se jimi všichni radši řídí, páč je to "zaručené a odzkoušené". Můžeme alespoň doufat, že "nová" generace bude mít soudnost, srdce otevřené cizím názorům a zdravý rozum :-).

4 Karol Dee Karol Dee | Web | 27. listopadu 2016 v 19:13 | Reagovat

[3]: Bohužel, já v to už dávno nedoufám - stačí se podívat na videa youtuberů, kteří si pořizují roztomilá štěňata bez papírů a pak s nimi natáčí videa. A youtubeři jsou pro mladou generaci (myslím hlavně pro tu rizikovou věkovou kategorii, která už si dělá vlastní názor na věci, ale zároveň jsou ještě snadno ovlivnitelní, řekněme kolem deseti let) neskutečně vlivným zdrojem.

5 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 28. listopadu 2016 v 0:44 | Reagovat

Právě na psím bazárku: "Nabízíme ke kryti krásného NO s pp, ale bez bonitace. Důvod je ten, že chceme jeho štěně."
Jdu blejt, jako bys zrovna o tom nepsala, že....

6 Karol Dee Karol Dee | Web | 28. listopadu 2016 v 9:03 | Reagovat

[5]: Normálně napiš stížnost na klub chovatelů NO. Je-li členem, tak toto nesmí dělat.

7 Slečna El Slečna El | 28. listopadu 2016 v 18:19 | Reagovat

[6]: Pokud pes není bonitovaný, tak předpokládám, že se ani neúčastní výstav nebo zkoušek, takže členem klubu asi nebude... No, za zkoušku by to určitě stálo :-).

8 Karol Dee Karol Dee | Web | 28. listopadu 2016 v 18:28 | Reagovat

[7]: Bohužel si to uvědomuji taky, ale aspoň u papíráků se dá toto dělat... Možná není jak takového chovatele potrestat, ale aspoň by to mohlo rozvířit vody. Nebo by se třeba mohlo ukázat, že ve smlouvě při koupi mají, že takto množit nesmí. To už by jakási páka byla. Ne všemocná, ale aspoň by se mohl ten člověk trochu vzpamatovat.

9 Hanyuu Hanyuu | Web | 4. prosince 2016 v 9:28 | Reagovat

Lidi si prostě myslí, že mají moc úplně nade vším, že oni jsou ti dokonalí, úžasní a to, co chtějí oni, je samozřejmě středem celého vesmíru. Kdyby si třeba i jen část z nich uvědomila, že mít zvíře neznamená výhradně sobecké "já chci", ale že přístup by měl být přesně opačný... Nakonec nejde o to, co chtějí, ale co potřebuje to dané zvíře. A jestli se jeho potřeby shodují s tím, co jsou mu schopni dát, si musí zjistit předem, ne až ve chvíli, kdy si uvědomí, že to není robot naprogramovaný přesně podle jejich představ. A když už na to dojde, vůbec není potřeba běhat za lidmi, co rozumí zvířatům, ale začít, sakra, u sebe... Sobecký tupec nikdy nemůže se zvířetem normálně vyjít tak, aby byli oba šťastní. Když je zahleděný jen do toho, co chce on, jak má potom vnímat, co se mu to zvíře snaží říct?

[1]: K tomu, aby se zvířatům ubližovalo nemusí být člověk ani tyran. Řada lidí to dělá nevědomky, aniž by jen pomyslela, že dělá něco blbě. Týrání není jen mlácení a kopání, to je jenom to, co je nejlíp vidět.

10 Karol Dee Karol Dee | Web | 4. prosince 2016 v 9:33 | Reagovat

[9]: Díky, vystihla jsi přesně to, co jsem se snažila říct. Teď aby si to přečetl někdo, kdo to ještě nepochopil...

11 spatny-rande spatny-rande | E-mail | Web | 4. prosince 2016 v 21:00 | Reagovat

Mám dvě kočičky z útulku a jednu z ulice. Je mi vždy kočiček strašně líto a jednou jsem takhle potkala svouji Bellu, pomazlila se a šla dál, ale oan šla se mnou a došla až ke mně před barák, tak jsem si ji vzala. Je to hrozné. A Vánoce, období, kdy zvířátka jsou nejvíce vyhazována na ulici a bůh ví kam. Proč to lidi nevidí a nepřijde ji to zlé? Copak kdyby někdo vzal je a vyhodil je u silnice, líbilo by se mu to? Je mi z toho smutno.

12 Hiroko Hiroko | 4. prosince 2016 v 23:28 | Reagovat

Jenže lidi nepřemýšlí ani ve vztazích k jiným lidem způsobem "co bych mohl udělat, aby náš vztah byl lepší", ale "co by měl můj partner udělat, aby to bylo lepší" a totéž čekaj od zvířat.
Já se klidně přiznám, že máme kočku venku a že v zimě je občas nevymazlená... protože nikomu se nechce ven a aby kočičák neonemocněl (přechod teplo/zima), tak domů smí jen na pár minut. Když je tedy doma jen jeden člen rodiny, kočičák si toho kontaktu moc neužije. Ačkoliv popravdě, je to myšilovka a sama se opravdu zabaví na číhané. :)A v létě nás kolikrát má plný zuby a radši se někam uklidí. :D

Ale spíš! Teď řeším psího problémistu. Je to starej vořech. Navíc je to pán bytu (je fakt dřina s ním pracovat uvnitř. Navíc bojuje opakovaně, protože jeho pán s tím asi problém nemá a nechá ho velet...) Venku to docela jde...
Vysvětlivala jsem mu docela dlouho věci, jakože "drbání za ušima a pod krkem" je hrozně fajn (teď to sám vyžaduje). Než jsem mu vysvětlila, že ho nechci zavraždit při povelu lehni, dělali jsme strašný divadlo všem kolem jdoucím. :D
A teď k tomu, o čem chci mluvit. Je to milovanej pes, žije v bytě, kde má spoustu pozornosti (pánečka a když ten je v práci, tak mě..), ale stejně si myslím, že trpí. Je neustále našponovanej (teda v bytě, na procházkách se naučil následovat a to se pak docela zvládne uvolnit, ačkoliv o vedoucí pozici dřív docela dost bojoval), neumí relaxovat. Vždycky spí v těsným klubku. Hrozně dlouho mu trvalo, než se naučil komunikovat. Je netrpělivej a navíc kouše, takže se těžko odměňuje. Docela rychle nabývá pocitu, že mu pamlsek "nechci dát" a pak kousne.. ale žádný varovný kousání, naplno a s trháním, prostě bojuje.
Navíc si chrání postel. Pánečka toleruje, ale jeho návštěvy ne (opět pokousaní lidé).. tak já právě přemýšlím, jak pánovi vysvětlit, že tím psa spíš trápí, i když to myslí dobře a chce mu dopřát, to co si nemohl užít do té doby... (prý je to pes z nevyhovujících podmínek)..

13 Karol Dee Karol Dee | Web | 5. prosince 2016 v 9:36 | Reagovat

[12]: Musím říct, že popisuješ hodně komplexní problém, totálně narušenou psychiku psa. Hlavně většinou to bývá naopak - pes je nejistý venku, ale správně jsi poznala, že za tím vězí nejistota, což je super - spousta lidí to odmávne jako agresivitu a dominanci a to je samozřejmě blbost.

Připadá mi to jako kombinace následujících věcí: pes se nenaučil komunikovat "psovsky", nedokáže odstupňovat hierarchii varovných projevů (rovnou kouše bez varování) a tak nějak mu nebylo vysvětleno, jak lidský svět funguje, cítí se v něm ztracený. Z této frustrace a nepochopení se potom uchyluje k jedinému nástroji, který spolehlivě funguje, a tím je kousání.

Troufám si říct, že s takovým psem se ještě pracovat dá a dá se to zachránit, ale bylo by třeba kompletně překopat přístup k němu. Konkrétní rady se na dálku dávají těžko. Tohle by byla práce pro někoho zkušeného, kdo tomu fakt rozumí. Hlavou mi běží spousta věcí, na které se zaměřit, a nevím, kde začít.

Jednak je třeba pozitivním způsobem budovat důvěru. Kouše, protože se náhle cítí ohrožen, například, že mu zabíráte jeho místo nebo lezete do jeho prostoru. Tady to chce velmi nenásilný přístup a trpělivost. Při majetnickém chování bych volila cestu kontrapodmiňování - jestli ti můžu doporučit, přečti si krátkou knížečku nakladatelství plot To je moje! od Jean Donaldsonové.

Jinak základním pravidlem je nedávat mu důvod, aby se cítil ohrožený a napjatý. Fyzicky ho netlačit někam, kam nechce, vnímat jeho signály, i když jsou třeba mizerné, vymezit mu jeho prostor, například pelíšek nebo možná ještě lépe klec (tedy pelíšek ohraničený stěnami, není důvod ho zavírat), do které vy za žádných okolností nestrčíte ani prst. Takto dostane místo, kam se může vždy uchýlit a kde se bude cítit bezpečně. Snažila bych se nahradit takto postel.

Na a pak s ním samozřejmě pracovat, snažit se mu náš svět zjednodušit na černobílý, tím myslím na "dobré" a "špatné" - negativní odezva nemusí být nutně zlá, pro psa je totiž krásně pochopitelná a při odměňování správných věcí a napomínání špatného chování se mu svět kolem vyjasňuje. Odměna i trest (bohatě stačí slovní) umí zázraky, použvíváme-li je správně.

A ještě jedna trochu alternativní záležitost, v knížce Turid Rugaas Konejšivé signály jsem se dočetla, že psa neschopného komunikace normálně pamlskem odměňovala za každou formu psích signálů a že to fungovalo. Možná by to pomohlo i tady.

14 Leník Leník | Web | 6. prosince 2016 v 14:54 | Reagovat

Mas úplnou pravdu!
Zvířata nejsou hračky, nemůžeme si říct, ze maji velkou zahradu, tak ze se s nimi nemusí chodit na procházky. Jsou zvykli na pohyb a musí ho mít.
Vždy by si plno techto věci měli lide uvědomit a az potom si zvíře pořizovat. Ne aby ho nějaký čas měli a pak ho dali do útulku.

Strejda měl fenku, před 2 měsíci zemřela. Dožila se krásných 18 let. A jak k ni přišel? Když jeli na houby, našli ji jako male štěňátko na silnici uprostřed lesa... (Nechapu, jak to mohl někdo udelat!) Vzali si ji domů a dělala jim dlouho skvělého společníka <3.

15 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. prosince 2016 v 19:45 | Reagovat

Zvířátko je zodpovědnost, někdo ho má místo dítěte, člena rodiny, je to na celý život, není to hračka s kterou se pohraje a odloží se.

16 Jana Š Jana Š | E-mail | Web | 20. prosince 2016 v 18:04 | Reagovat

Když jsem četla nadpis, první co mě napadlo bylo sportování se psy nebo zvířaty obecně. Že si majitelé tolik přejí úspěch se svým zvířetem, že nehledí na jeho potřeby.
Letos jsme byli na procházce se psy v rámci maratonského víkendu, bylo docela teplo, takže jsme šli na pohodu a cestou jsem zastavovala a dávala Crazymu pít, když potřeboval. Asi v půlce jsme potkali rodinku s vyžraným (to ani jinak nejde napsat) labradorem, který si lehl, funěl jak lokomotiva a odmítal se hnout. Rodinka se ho nejdřív snažila táhnout, ale nakonec nechali chudáka ležet.
Podobně na pochodu Rovnou za čumákem se nám ještě posmívali, když jsem dala pauzu na napití, že dojdeme poslední.
No, ono je sice krásný dojít třeba v první desítce, ale když vidím, že na to nemáme, nebo je počasí takový, že bych ho zbytečně uhnala, tak proč psa ničit?
Když jsem si Crazyho pořídila bylo mým snem agility. Ale poměrně brzy se ukázalo, že Crazy sice parkur překoná, ale jen pro to, že to dostane příkazem, ne proto, že by ho to bavilo. Takže používám jen některé z jeho nejoblíbenějších překážek jako odměny při tréninku poslušnosti a děláme dogdancing a nosework, které ho zjevně baví mnohem více.
A když jsi psala o té nemazlící se kočce, i Crazy byl jako štěně takový. Asi do jednoho roku ochotně cvičil, hrál si, ale jak ho chtěl člověk pohladit byl v tahu. Ani nevím proč, nějak mě nenapadlo ho nahánět a nutit ho ať se mazlí. Někdy kolem roku nebo roku a půl začal kontakt sám vyhledávat a teď je s tím mazlením někdy až otravný :-D Občas říkám, že je Crazy převlečená kočka, protože sem tam stále mívá dny, kdy se mazlit prostě nebude.
Tedy na rozdíl od kočky na povel přijde a nějak to strpí (jednou jsem to zkoušela), ale nevidím důvod nutit ho, když zrovna nemá náladu.
Bohužel se to občas blbě vysvětluje návštěvám.
Co se týče štěňat to je kapitola sama pro sebe. Za těch skoro 5 let co ho mám
už snad ani nespočítám, kolik lidí se mě ptalo kdy po něm budou štěňata. Když řeknu, že jsem ho nenechala uchovnit nechápou co to s tím má společného.
Někdy je to holt s lidmi těžké.

17 Karol Dee Karol Dee | Web | 21. prosince 2016 v 16:14 | Reagovat

[16]: Zavodnění je základ u canicrossu, to vím. Ale samozřejmě se dělá před výkonem. Na žádném takovém maratonu jsem ještě nebyla, ale napadá mě, že možná by to mohlo fungovat podobně - zkus si o přípravě na cani závod něco najít a třeba to využiješ i s Crazym na pochodech :)

A máš pravdu, v agi světě na té vrcholové úrovni už to je fakt masakr...nedávno jsem četla inzerát na prodej papírových štěňat borderek a už tam bylo výslovně psané, že se sice výborně hodí na závodní kariéru, ale neprodají štěně nikomu, kdo ho bude brát jen jako sportovní náčiní. Očividně to není samozřejmost. :(
Stejně tak jsem měla menší diskuzi s některým závodníkem. Přistál nám na stole psí časopis, ve kterém byl článek o tom, jak namotivovat psa, aby běhal víc, i když ho to nebaví... moc nechápali, že mám stejný názor jako ty, tedy když to psa nebaví, tak proč vůbec vymýšlet způsoby, jak to změnit? Prostě s ním běhat nebudu a hotovo. Dělám to přece kvůli psovi, ne kvůli sobě... Lidských sportů je přeci dost, tak proč si nevybrat nějaký z nich, pokud mi jde o mé výkony?

No a jak sama píšeš...tebe by sice nenapadlo psa nutit, ať se s tebou mazlí, ale návštěvy, to už je jiná. Bohužel většina lidí prostě neuvažuje nad tím, jak se cítí to zvíře.

18 sarushef sarushef | Web | 21. prosince 2016 v 19:31 | Reagovat

Jak říkáš. Lidi berou všechno hloupě podle vlastních měřítek a neberou už, že to zvířatům nemusí dělat stejně dobře jako jim. Zvířata jsou prostě odlišný a je potřeba je tak brát :) Všechno to polidšťování má akorát špatný následky.

19 zjinyhosveta zjinyhosveta | Web | 21. prosince 2016 v 19:53 | Reagovat

Krásně napsané. Lidská sobeckost nezná mezí. Tohle je jen zlomek toho, co jsou lidé kvůli svému sobectví zvířatům, ale i jiným lidem udělat :(

20 Daisy Daisy | Web | 21. prosince 2016 v 21:25 | Reagovat

Chvili se mi chtelo brecet, kdyz jsem cetla tu cast, cehi vseho jsou lide schopni, kdyz jde o zviratka :(...
My mame pejska koupeneho, ale je to civavka, bez papiru, ale neni krizena nebo tak neco. Majitele zkratka chteli stenatka z toho duvodu, aby nemuseli kastrovat a takhle to bude mit i nase Jessie. Je to prirozene. Co vsak nechapu je prave to mnozeni... Take o tom chci napsat. Je to hrozne, ze fenecky maji stenata za stenaty a podle me prave z toho duvodu davaji "majitele" stenata nebo kotata prilis brzo...
Kazdopadne jsem rada, ze muj pejsek je v pohode. Naopak je az moooc hodna. Nic nekouse, neocurava, nenici. Dela nam jen radost :). Uz sme prave i premysleli, ze kdyz ma takovoz povahu, tak bychom si vzali civavku z mnozirny. Vzdycky, kdyz vidim fotky pejsku a kocicek z mnoziren, tak je mi z tech smutnych ocicek do breku. Nejradeji bych si je vzala vsechny domu, coz samozrejme neni mozne, ja vim... Jsem ale rada, ze tomu venuje nekdo dalsi pozornost! :)

21 Karol Dee Karol Dee | Web | 21. prosince 2016 v 21:46 | Reagovat

[20]: No, víš, jenže ti krutí množitelé jsou jen zlomek těch, kdo plní útulky. Každé štěně se někde narodí a většina těch, která pak skončí v útulku, jsou od lidí jako vy - kteří se rozhodli, že fenečka je hodňoučká a tak ji nechají nakrýt.

Říká se vám (a člověku, od kterého jste tu čivavu bez PP koupili) drobní nebo taky domácí množitelé.

Fena nemusí mít jednou za život štěňata, to je pověra, a kastrace není zlo. I já mám fenu vykastrovanou. Není jediný důvod mít štěňata. Zkuste se zeptat svého veterináře, pokud je rozumný, tak vám určitě řekne, že fena štěňata mít nemusí, že jí ke štěstí nic chybět nebude.

Brát to můžeš i tak, že vaše štěňátka potom berou místa těm, která čekají v útulku. Bohužel nemají takové štěstí a nemají na sobě nálepku "čivava" a tak je lidé tolik nechtějí.

Moc moc prosím, pohledej si o tom víc informací, zamysli se nad tím, jestli je na světě opravdu málo psů, že je třeba přidělávat další....

Nicméně adoptovat, to už je jiná řeč! To by měl udělat každý místo toho, aby množil, ať už doma, nebo ve velkém na kšeft.

22 Marka Marka | Web | 21. prosince 2016 v 22:34 | Reagovat

v lecčem souhlasím, vlastně není věc, s kterou bych nesouhlasila, ale spíš mi tu jedna chybí - nepořizujte si miláčky, když jim nemůžete dopřát kvalitní stravu, čas strávený s vámi anebo jiné potřebu miláčků

23 Nemessis Nemessis | Web | 22. prosince 2016 v 0:49 | Reagovat

Lidi co týrají zvířata bych střílela

24 Skříteček2 Skříteček2 | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 19:57 | Reagovat

Hezky napsaný článek, je to smutné. Nemám co víc dodat, je to hrozně omílané téma. Tak snad jen úryvek z Malého prince (#maturantka2017), kde liška řekla princovi:
"Jsi zodpovědný za to, co k sobě připoutáš."

25 Jana Š Jana Š | E-mail | Web | 24. prosince 2016 v 19:47 | Reagovat

[17]: Tak samozřejmě se dá za určitých okolností naučit psa, aby byl ochotný pracovat, i když ho to nebaví - zvlášť třeba bordery, maliny, to jsou takový pracanti, ale zvláště třeba na obedience je to pak hodně znát, že to nemá tu šťávu - ale člověk hlavně musí mít rozum a cit a poznat, kdy to fakt nemá smysl. Prostě podle mě má být vždy na prvním místě parťák a až pak "sportovní náčiní". Jsem ráda, že nejsem jediná kdo má tenhle názor :-)

Jinak ty akce, kterých se účastníme, nejsou canicross.
Jsou to jen procházky na 4-6 km vlastním tempem. Někdo si to odběhne, někdo jde rychlou chůzí, někdo tak normálně, další vysloveně na couráka. Já se s Crazym přizpůsobuju počasí. Na závěr se obdrží medaile a startovné jde na psí útulky, Nadaci na ochranu zvířat apod.
Jinak na procházku v rámci maratonského víkendu lze vyrazit i bez psa (třeba s plyšákem, ale viděla jsem jít lidi i s králíkem či morčetem - ale samozřejmě se nesli).

26 naoki-keiko naoki-keiko | E-mail | Web | 25. prosince 2016 v 15:35 | Reagovat

Nevím proč mají lidé spojeno, že zvířata jsou věci. Článek mě sice smutně dojímá a souhlasím s tebou, ale obávám se, že je to jako bys házela hrách o stěnu.
Nevím jestli by nebylo nejlepší zvířata vůbec nechovat jako domácí mazlíky. Asi by svět trochu víc zešedivěl, ale nebylo by to pro mnohá zvířata lepší kdyby žila bez lidí nebo nežila vůbec?

27 Eli Eli | E-mail | Web | 27. prosince 2016 v 9:49 | Reagovat

Perfektní článek. Měli by si ho přečíst nejen hlupáci, kteří koupí štěně/kotě k Vánocům, protože "vypadá pěkně pod stromkem", ale také množitelé (i chovatelé, kteří šlechtí "papírová" zvířata)...

Každé zvíře je osobnost a není podle nějakého daného vzoru. Jedna s mých dvou koček je telátko, pořád před námi utíká a někdy se schovává, když jsme doma všichni, ale nemůžu se na ni za to přece zlobit, anebo ji chtít vyměnit! Je prostě svá a chodí se mazlit jen, když chce (a chce, sedává se mnou na pohovce nebo se mnou spí v posteli). Je to moc hodná kočka, ale prostě po ní nesmím chtít něco, co sama nechce, "protože je mazlíček a má to v popisu práce." Zvíře není věc.

28 Blanch Blanch | Web | 6. března 2017 v 0:41 | Reagovat

Máš úžasný blog, naprosto se ztotožňuji s každým názorem, který publikuješ.
Jsi v podstatě tak mladá a stejně máš názory, které by ti dvakrát i třikrát starší mohli závidět.

Obdivuju tě za to a naprosto se ztotožňuji s tvým stanoviskem.

Myslím, že sis našla dalšího pravidelného čtenáře!
Díky za tebe!

29 Blanch Blanch | Web | 6. března 2017 v 0:43 | Reagovat

[21]: Přesně tohle, cos napsala v komentáři, jsem dneska vpouštěla jako osvětu do jedné psí FB skupiny... Skoro do slova a do písmene.

Pod tohle se taky ráda podepíšu. Přesně má slova!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama