Nechci napsat úplný kýč

16. prosince 2016 v 21:14 | Karol Dee |  Brenta
Už zatraceně dlouho čekám na téma týdne, které by se aspoň dotýkalo zvířat. Čekám na něj vlastně od prvopočátků blogového projektu Téma týdne (věřím, že se najdou tací, kteří neví, co to znamená, takže vysvětluji: každý týden blog.cz vyhlásí oficiální téma a kdo na něj napíše článek, je katapultován na titulku, což by teoreticky mělo zvednout návštěvnost blogu.) Teď konečně přišlo téma se vzletným názvem Zvíře v srdci člověka. Upřímně jsem se zhrozila. Proč blogeři pořád vybírají taková zatraceně hlubokomyslná témata? To jsou pořád věci jako (náhodný výběr z nedávných témat): "hluboko uvnitř", "ztraceni v pokroku" nebo třeba "život ve tmě". Uff. Dobře. I když si uvedomuji, že můj článek na titulce bude každopádně, jelikož jsem v autorském klubu, tak se do toho pustím a pokusím se nevytvořit něco k poblití kýčovitého.

Poznámka doplněná po dopsání článku: Zvrtlo se to v těžký citový výlev.



Jak to téma uchopit? Víte přece, že jsem skrz naskrz zvířecí člověk.

Mohla bych napsat výcuc zvířat, která jsem kdy měla, nebo povídání o tom, kde jsem vlastně přišla k tomuto svému gigantickému koníčku. Mohla bych psát o tom, jak jsem se stala milovníkem zvířat. Jenže těžko říct, jestli člověk do něčeho takového může dorůst, spíš si myslím, že to má v sobě. Tak že bych vám pověděla, jak jsem zprvu toužila být koňařkou, ale ty všeznalé dvanáctileté slečny, které na koni jezdily od svých čtyř, na mě byly zlé a já na to zanevřela a nakonec jsem skončila u psů? Nezní to sice špatně, ale já nechtěla být kýčovitá. Hm. Vezmu to odjinud. Vrátím se ještě kus zpátky, vrátím se do minulosti tak hluboké, že si ji sotva vybavuju, ale ty vzpomínky tam jsou. Nejspíš zkreslené, přibarvené a dětsky deformované, ale jsou tam. Budu vám povídat o našem (nelze říct mém) úplně prvním psovi.

Jelikož z toho nechci dělat dojemnou story, pro jistotu rovnou začnu tím, že už je po smrti. Ale není to zase tak dávno. Pouhý rok. Když jsme si ji přivezli jako štěně, bylo mi pět.

Feňuli vidíte nahoře. Čistokrevný hovawart, což se u prvních psů cení. Nevím (tuším), kdo tehdy rodiče přesvědčil, ať si koupí papíráka, ale dobře udělal (nicméně jsem v průběhu doby zjistila, že problematiku množení nechápou ani jeden, tato úloha zůstala na mně - nicméně až po dlouhých letech, během kterých jsem musela všechno sama odhalit). Když teď zkusíte zadat její papírácké jméno Iris Černá tečka do googlu, vyjedou povětšinou odkazy na můj blog, ale i odkaz na databázi hovawartů. Nepíše se tam o ní mnoho, jen hodnota DKK (nulky, mimochodem). Žádné výstavy. To však není docela pravda. Nejsem si jistá, kdy chovatelé tuto databázi zavedli a nechce se mi to hledat, ale předpokládám, že to nebude tak dávno. Jsem si totiž téměř jistá, že naše Iris Černá tečka po výstavách chodila. Dokonce byla v plánu bonitace, a nejen v plánu, ona se uskutečnila. Jenže nedopadla. Po zdravotní i vzhledové stránce to šlo hladce, problém byla reakce na střelbu. Neuchovněna.

Jenže. Jak jsem už zmínila, rodiče žádné informace o chovu neměli a tak se nechali zlanařit a přesto, že bonitace nevyšla, měla Brenta (tak jsme jí říkali) "čistokrevná" štěňata bez PP. Vzpomínám si, že jsme jeli na krytí a vzpomínám si i na návštěvu prďolků (nerodila u nás). Někde jsem se dostala i k fotce, i když je fakt hodně historická. Myslím, že víte, že dnes bych nic takového nedopustila, i kdybych ji měla na tajňačku vykastrovat. Ale sedmiletý škrvček ve štěňátkách sotva vidí problém. Ale zvěrstva ještě nekončí.


Věci, které v tomto článku popisuji, byly v podstatě základy komplikovaného vztahu k mé matce. Dnes už se k mnohým věcem staví jinak, ale až během posledních pár let se mi ji podařilo o lecčem přesvědčit. Hlouběji v minulosti to však byla katastrofa. Nechápu, jak je možné, že jsem se dokázala od toho oprostit a pochopit, že se naše rodina chová ke svým zvířatům v tolika ohledech fakt špatně. Ale dokázala jsem to, jenže pozdě. Tento blog mám od svých dvanácti a tak si můžu (a vy taky) s klidem dohledat, že jsem tehdy ještě opravdu nic netušila.

Štěňata. První, o kterých jsem se zmínila, se prodala jako nefalšovaní bezpapíráci určitě za slušnou sumičku. Pokud si vše správně vybavuju, měla Brenta štěňata celkem třikrát. Tři vrhy, uf. Doufám, že jich nebylo ještě víc, že mě paměť neklame. Po prvním úmyslně namnoženém vrhu "hovawartů" přišel omyl - jak to tak bývá, hárající fena na zahradě neznamená dostatečné zabezpečení. Druhý vrh byli tedy nefalšovaní vořeši a aspoň na tom nikdo nevydělal. Kde je jim konec netuším.

Rodiče (už ne v pravém slova smyslu, ale mamka a její manžel) zatoužili po dalším psovi. Tady už to tak růžové nebylo, nikdo jim nepomáhal. Zajeli do nejbližší množírny (oh, samozřejmě že takhle tomu nikdo neříkal a nikdo si to neuvědomoval, ale bylo to skutečně tak) a přitáhli leonbergera bez PP za 6000. Později jsme u něj objevili dědičnou vadu, mezitím ho matka nabízela na krytí. Takže má taky "čistokrevné" potomky bez PP. Ale má i nečistokrevné - s Brentou.

Nevykastrovaná fena a nevykastrovaný pes v domácnosti někoho tak mimořádně zodpovědného, no jak to asi mohlo dopadnout. Nejen že se spojili, ale po chvíli už naše přestalo bavit je oddělovat a mít s tím starosti, takže ho celou dobu během jejího hárání nechali, ať na ni naskakuje. Ten pes vážil přes sedmdesát kilo. Dobře si vybavuji svou tehdejší frustraci, počínající uvědomění a nekonečné hádky. Jediná dobrá věc na tomto vrhu štěňat byla, že byl poslední. Pak šla Brenta na kastraci. A posléze i Leon. Narodilo se snad devět kousků, nechali se tři, zbytek se nenápadně utopil. Tehdy jsem nadšeně psala články na tento blog, když jsem pak přišla ze školy a většina štěňat byla fuč, nevěděla jsem, co sem napsat. Tyto články už jsem myslím smazala všechny, strašně jsem se styděla. Ale dneska jdu s kůží na trh a konečně to ze sebe všechno vylívám.

Koukám na poslední fotky, které jsem s naším posledním vrhem nafotila, a nepochybuju o tom, že jsme je vyhodili brzo, že dvěma měsícům se jejich věk neblížil. Další z mnoha příkoří, kterého jsme se na našich zvířatech dopustili. Nicméně tam byl aspoň jakýsi minimální kontakt s novými majiteli a obdrželi jsme pár fotek z nového domova.



Možná toto někdy bude číst Brentin chovatel, tedy majitel chovatelské stanice Černá tečka. Být na jeho místě, vůbec nejsem ráda, do jakých podmínek jsem to psa dala. Za začátku to mohlo vypadat fajn, mladá rodina, plánovala fenu uchovnit... ale s rozvodem se to zvrtlo. Od té chvíle už nikdy neměla lásku a péči, jakou si zasloužila. Žila téměř pořád venku, občas tedy měla přístup do verandy, někdy však ne. A bylo vidět, že z pobytu venku nadšená není, že by mnohem radši byla s námi a v teple. Neměla pravidelné procházky. Neustále měla příšerně zanedbanou srst, nikdo jsme ji pravidelně nevyčesávali. Její strava nepatřila mezi nejkvalitnější, ale uf, aspoň něco můžu říct, mohla dopadnout hůř. Papala Bosh, při té ceně by člověk řekl, že jí celkem dopřáváme, no škoda, že jsme ty prachy nevrazili do něčeho fakt kvalitního. Ale ve složení granulí se vyznám teprve posledních pár týdnů, doteď jsem tedy ani netušila, co jsme jí to dávali za šrot.

Od pořízení Leona už si Brenty nikdo pořádně nevšímal. Já se věnovala jemu, nevychovanci, procházela jsem si s ním seznámením s výcvikem psa. Brenta už jakože vycvičená byla. Tím spadla mimo mé zorné pole. Občas jsem ji vytáhla na procházku, ale i ty jsem častěji dopřávala Leonovi.

Konec jejího života byl stejně smutný, jako jeho hlavní část, či spíše ještě smutnější. Chvílemi byla vyhublá na kost, jindy se zase přehoupla k obezitě. Ke konci už však vedla ta vychrtlost. Matka problém briskně "vyřešila" zakoupením granulemi pro aktivní psy, což samozřejmě nezlepšilo vůbec nic. Chřadla před očima. Ztrácela své místo ve smečce, Leona se bála, vyhýbala se mu, schovávala se, žila odstrčeně. Bylo vidět, jak ji bolí celé tělo, postupně měla čím dál větší problém vstát a chodit. Co by udělal normální člověk? Vzal ji k veterináři a dopřál jí konečně správnou péči. Co udělala matka? Vyhýbala se jí pohledem a naše naléhání (i sestra už se ozývala) nereagovala. Jenže i já se snažila tvářit, že se mě problém netýká. Kdybych nebyla takový srab, vezmu ji k veterináři, všechno zaplatím a už ji matce nevrátím.

Smrt pro ni musela být vysvobozením. Vždycky jsem si myslela, že budu brečet, když přijdu o naše první zvíře, které mě provázelo od mých pěti let, kdy jsme se se sestrou hádaly o to, kdo ji v autě bude mít na klíně. Jenže já nebrečela, já si oddechla. Stala se pro mě němou výčitkou. Každá její fotka ve mě vyvolává pocit viny. Uvědomuji si, že jsem jí nakonec mohla dát mnohem víc, než jsem dala. Že už jsem jenom tiše čekala, až zmizí ze scény a já se budu moct psům věnovat bez tohoto vědomí temného stínu, který někde v bolestech dožívá, zatímco já někde dovádím s Elfie.

Mohla bych napsat: Brenuško, odpusť mi to prosím, moc tě prosím. Jenže víte, co je nejhorší? Moc dobře vím, že mi to nezazlívala, že byla pořád neskonale vděčná za každé pohlazení, za každou hru, když si mohla i v tom nejhorším stavu trošku zadovádět. Nevadilo jí, že jsem ji třeba půl roku nenavštívila, nevyčítala mi, že jsem se jí vyhýbala a úplně na ni kašlala. Stejně se jí rozzářil obličej, stejně se s nadějí hrabala na nohy, kdykoliv mě jen zahlédla. I když se setkala s odbytím, jak jsem se snažila dostat z její přítomnosti, kvůli té hrozné němé výčitce, která mi dřepěla v hlavě, tak stejně příště zase doufala, že se pomazlíme a že bude sranda. Každý takový projev lásky byl dalším kamenem do mlýna mého špatného svědomí a kruh se uzavíral.

Nyní je po všem, kruh se její smrtí přetrhl. Uspal ji veterinář doma na zahradě v jejích třinácti letech, zároveň s Leonem, který dostal rakovinu kolene. Ještě že tak, protože kdo ví, jestli by matka to trápení někdy ukončila a zda by samotné umírání bylo tak pokojné. Každopádně je po všem. Myslela jsem si, že článek napíšu objektivně a bez emocí, ale nezdařilo se. Uvědomila jsem si, že jsem se přes svou vinu ještě nepřenesla. Ale možná mi v tom pomůže právě tento článek, protože jsem své pocity poprvé dala do slov. Nechci to zakončit žádnou hloupou, bezvýznamnou frází, takže sem dám fotku Brenty, spokojené Brenty, když jsme ji v jejích deseti letech po hodně dlouhé době a také myslím naposledy vzali na výlet.

 


Komentáře

1 Slečna El Slečna El | 16. prosince 2016 v 22:15 | Reagovat

Na tohle není co říct: snad jen, že všichni děláme chyby. Generace jako my má větší přístup k internetu, ale předchozí generace nikoliv. Takhle se to prostě dělalo, fena měla neustále štěňata a když se neudala, prostě se utopila. A dělá se to stále. Svět nelze změnit od základů a bude to chvíli trvat, než budou všichni vědět, co jsou to množírny, ale časem se snad lidé naučí se svými čtyřnohými manzlíčky zacházet.

2 Karol Dee Karol Dee | Web | 16. prosince 2016 v 22:40 | Reagovat

[1]: Tak si uvědomuji, že na tenhle článek není moc co říct.
Utopit štěně nebo kotě je ovšem podle mě známkou jakéhosi primitivního soucitu. Pár vteřin u sotva vnímajícího, často ještě slepého mláděte versus strastiplný bezprizorní život... Tím neříkám, že to schvaluji, jen, že to do určité míry chápu.

3 Hanyuu Hanyuu | Web | 17. prosince 2016 v 7:53 | Reagovat

[2]: Dost silně pochybuju, že v topení mláďat je nějaký soucit. Spíš k tomu lidi žene neochota postarat se a zajistit, co z velké části sami natropili. Primitivní to ovšem je.

Tím samozřejmě nechci namítat nic proti tobě. Ty za to přece nemůžeš. Ono je dost těžké udělat něco v tak nízkém věku, ve kterém jsi byla, proti zakořeněnému přesvědčení rodičů a prarodičů, kteří to tak mají naučené a myslí si, že když se to tak dělá, není na tom nic špatně.
Moje máma by naštěstí na zvíře ruku nevstáhla, nicméně prarodiče stále berou topení koťat jako úplně normální věc. Co jsem na světě, nikdy se to nepraktikovalo. Ale to spíš proto, že nás vždycky proti nim bylo víc a dělali jsme dusno. Teď kočkám, protože kastrace by u jejich koček byla příšerně nákladná a prakticky neproveditelná, podstrkujeme prášky, aby se aspoň těm dalším koťatům povedlo zamezit.

4 stuprum stuprum | Web | 17. prosince 2016 v 19:45 | Reagovat

Tak já si jako myslím, že v duši člověka má být pořádnej voříšek. :)

5 Karin Karin | Web | 19. prosince 2016 v 0:50 | Reagovat

Nevím, co říct. Možná jen že chybovat je lidské... Snad toho rodiče alespoň litují :-)

6 Karol Dee Karol Dee | Web | 19. prosince 2016 v 11:53 | Reagovat

[3]: Já ti nevím. Často vidím, jak se lidi zbavují čtyřtýdenních koťat/štěňat, protože už přechází na pevnou stravu. Tomu neříkám postarat se. Chci tím říct, že nechat si je ještě neznamená, že člověk vynaloží nějaké úsilí nebo snad projeví kapku zodpovědnosti. Někteří zachází tak daleko, že když se nikdo nenajde, tak je někde pohodí a nechají zajít hladem a zimou. Při takovém přístupu mi prostě přijde utopení krátce po narození humánnější.

[5]: Těžko říct, jestli litují, protože aby litovali, museli by si nejdřív uvědomit, že bylo něco špatně - což byl vždycky ten největší problém. Nicméně ano, vzhledem k tomu, že mají psa nového, můžu říct, že vidím obrovské zlepšení - je to voříšek, záhy kastrovaný, chodí s ním na cvičák, dokonce chrápe v posteli... něco, co předchozí psi nikdy nepoznali.

7 Hanyuu Hanyuu | Web | 21. prosince 2016 v 21:00 | Reagovat

[6]: Obě chápeme výraz "postarat se" očividně úplně stejně.
A to je přesně ono - Takoví lidé postrádají i třeba jen špetku zodpovědnosti, která by je dohnala k tomu, vyžrat si, co si navařili. Nemyslím tím tedy jen to, nechat si ta zvířata, ale kompletně jim zajistit plnohodnotný život. Neutopit kotě samo o sobě rozhodně žádný hrdinský čin není a že to člověk nedokáže a neudělá, o něm nevypovídá ještě vůbec nic. Protože, jak sama zmiňuješ, ještě pořád je tu ta možnost, že ho při první příležitosti hodí v pytli do řeky nebo kontejneru nebo "jenom" nechá někde v lese.

Ve výsledku celá věc není o tom, jestli dané zvíře utopí, když je ještě úplné mimino nebo ho někde pohodí jako starší. V každém případě je pro mě jedno i druhé naprosto neomluvitelné a minimálně na přesdržku nebo třeba takové milé přidržení hlavičky pod vodou. Tak nastartovaná, jako když se takovým způsobem jedná se zvířaty, nedovedu být snad v žádné jiné situaci.

8 Skříteček2 Skříteček2 | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 20:24 | Reagovat

To je hrozné... sama mám neuvěřitelné výčitky (nebo kvůli tomu i brečím), když vím, že nějaký příbuzný/známý má zanedbávané zvíře, snažím se mu domluvit, ale většinou to akorát tak končí hádkou. Už asi dvakrát jsem také odkládala pár dní návštěvu veterináře s morčetem, i za to bych si nejraději nafackovala a je mi to líto. Jak už tu bylo řečeno, na článek není moc co říct. Snad jen, že je mi líto, že jsi se takhle zachovala a že teď  musíš (/musela jsi) žít s takovými výčitkami.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama