Ne vždy probíhá soužití dvou koček harmonicky. V mnohých domácnostech se denně svádí souboje, jedna kočka napadá druhou, atmosféra by se dala krájet. Submisivnější kočka má potom psychické problémy a nelze se jí divit, když musí žít v neustálém strachu z napadení. My doma takovou situaci zažívali. Dnes už je to naštěstí minulostí. Chci se s vámi podělit o to, jak se nám podařilo kočky sblížit a mít tak klidnou domácnost a spokojené kočky.
Kočičí psychika je pro nás, lidi, hůře pochopitelná než třeba psí. Nevím proč (ale mám pár domněnek). A trvalo, než jsem tomu kočičímu světu začala trochu rozumnět. V první fázi mně například vůbec nenapadlo, jak moc nespokojené naše kočky byly! A že jsem, to, samozřejmě, všechno způsobila já.
Než se však vrhneme do kočičího světa, dovolte mi poznámku. Radím různým lidem s různými problémy, kočičími i psími, a víte, čeho jsem si všimla? Že i když říkají, že "zkoušeli všechno" nebo se ptají, "co mají dělat", tak ve skutečnosti nechtějí vůbec slyšet, že dělají něco špatně. Na každou mou instrukci reagují výmluvami. Chtějí totiž slyšet, že oni jsou skvělí, dělají všechno správně a vadné je jejich zvíře. Chtějí doslova slyšet "s vaším zvířetem je něco špatně". Jenže ono s ním nic špatně není, chybu děláte vždycky vy. A pokud chcete, aby se něco změnilo, musíte i vy něco ZMĚNIT. Snažit se, věnovat zvířeti svůj čas a energii, změnit denní rutinu. Neexistuje žádná pilulka, kterou zvířeti dáte a všechny problémy zázrakem zmizí.
Správné seznámení je základ
Hlavní a nepodstatnější chyba, kterou jsem udělala, bylo, že jsem dvě téměř dospělé kočky prostě jen vypustila k sobě. Tohle už se nedá vzít zpátky a žehlila jsem to několik měsíců či spíše let. Proč to bylo špatně? Kočky jsou vysoce teritoriální. Jejich teritorium (v tomto případě byt) je prostě jejich a každá změna v něm může kočku pěkně rozhodit. Některým vadí i pouhé stěhování nábytku nebo že člen rodiny odjede na týden pryč. Kočky v přírodě nevytvářejí smečky, které známe od psů. Pokud žijí ve více členech, tak v rodinných skupinách. Městské kočky se zase shlukují do kolonií u zdrojů žrádla a úkrytu, ale mají zcela volnost v tom si na sebe zvyknout a plnohodnotně komunikují. Cizí kočka v teritoriu je totiž za normálních okolností obrovská disturbance, nebezpečí, průšvih. Musí proběhnout komunikace skrz pachové značky, aby si na sebe kočky udělaly názor, zjistili, co je ten druhý zač... Pokud se domácí kočce objeví cizinec v teritoriu, jsou v háji oba. Domácí kočka proto, že je vyděšená z narušitele a neví, co od něj čekat a doženeme ji tím k stresové reakci - útěk, útok, něco. Nejspíš ještě horší je to pro nově příchozího, protože ten je v cizím prostředí, v cizím teritoriu a vůbec netuší, jestli je ten druhý nebezpečný a vlastně ani neví, kam se schovat. Tohle je tak špatný start, že je možné, že už se kočky nikdy nebudou mít skutečně rády.
Jak to tedy udělat správně? Nováčka zavřít do malé místnosti, tu totiž nejrychleji zmapuje a nejsnáze se bude cítit jistěji. A postupně, v řádu TÝDNŮ, prolínat teritoria. Například kočky pouštět do jedné místnosti na střídačku. Tím se nejlépe seznámí s pachy k té druhé, aniž by došlo k přímé konfrontaci a tedy vyhrocené situaci. Kočky se pak postupně seznamují i přes dveře a podobně. Po několika týdnech svého nového spolubydlícího velmi dobře znají skrz pachové značky a je možné je pustit k sobě.
Důvody kočičí agresivity
Prvním důvodem agresivity je samozřejmě ono teritorium. Obzvláště nebezpečné mocenské souboje probíhají mezi nekastrovanými kocoury. Všechny projevy včetně značkování by měla snížit kastrace, ale moc dlouho s ní neotálejte, protože pak se z chování stane zvyk. Koťata se kastrují od tří nebo čtyř měsíců a studie dokládají, že kastrace před dosažením pohlavní dospělosti zvířata nijak neovlivnila. U kočky tím navíc předejdete vysilujícímu mrouskání a taky nehrozí, že se budete podílet na zhoršování kočičího přemnožení u nás.
Předpokládejme tedy, že máte všechny účastníky kastrované, jak se sluší a patří. Vůbec nejčastější typ agrese je tzv. hravá agrese, se kterou se nejpravděpodobněji potýkáte i vy, pokud se vám kočičky perou.
Nezapomínejte, že kočka je lovec
Pokud vaše kočka žije v bytě, musíte jí byt patřičně přizpůsobit. Kočky jsou stále ještě napůl divoká zvířata a to, s čím se potýkají v přírodě, jim musíme imitovat i doma. Pro správnou kočičí pohodu je třeba kočce krom základních věcí (např. jídlo) zajistit také:
- úkryty
- vyvýšená místa
- simulaci lovu
Lovem stráví kočka každý den několik desítek minut i hodin. Je to samozřejmě způsob, jakým získává potravu, ale je to i způsob zaměstnání hlavy a těla. Lovem kočka vybíjí energii, kterou přes den nashromáždila dlouhým spánkem. Pokud kočku chováte v bytě, musíte jí tuto aktivitu nahradit, protože kolem lovení se točí život každé správné kočky. Bohužel si toto lidé často neuvědomují a s kočkou si pohrajou maximálně dvakrát do týdne a to ještě jenom chvíli. Kočka, která není dostatečně vyblbnutá, bude hledat způsob, kam přebytečnou energii zaměřit. No a co je lepším cílem než objekt, který je velký jako já a utíká přede mnou? Samozřejmě, druhá kočka. Budu ji tedy chytat a lovit a útočit na ni, protože přede mnou utíká, bojí se mně a interaguje se mnou a vůbec, je to strašná sranda.
Teď už víte, proč jedna kočka útočí na druhou. Co ale s tím?
Prvním a zcela logickým krokem je samozřejmě unavit agresora. Kočka funguje v celkem předvídatelných denních cyklech, spánek, lov, žrádlo, péče o srst a zase spánek. S tím, že kočka je aktivní v noci, to znamená, že ta zábavná část, lov a krmení, probíhá v nočních hodinách. V praxi to znamená, že kočku musíte vždy před krmením (například ráno a večer, což ještě spadá do doby kočičí aktivity) pořádně unavit.
Tady však může nastat háček, jakože u nás nastal. Kocour (agresor) si prostě ani moc hrát nechtěl. Proč taky, když kočka je mnohem lepší, živá kořist a my tady šaškujeme jen s nějakým peřím na tyči. No. Je třeba umět svou kočku správně zaujmout a hlavně si umět hrát. Čím lépe imitujete pohyby živé kořisti, tím více svou šelmičku zaujmete. Navíc některé hračky jsou lepší než jiné. U nás momentálně spolehlivě frčí laser a rotující pírka na drátku.
Jenže to samo o sobě zdaleka nestačí. Druhým důležitým bodem je totiž zvýšit sebevědomí utlačované kočce.
Psychicky vyrovnaná kočka se bez problémů rozvalí i na potenciálně nebezpečném otevřeném prostoru, jakým je zem.
Druhá kočka tvoří druhou polovinu problému
Nejde jen o agresora, ale i o důvod, proč před ním druhá kočka vůbec utíká. Když totiž utíká, končí útoky dost nepříjemnou bitkou, syčením a řevem. V prvé řadě je třeba analyzovat, jak na tom utlačovaná kočka vůbec je. Je velký rozdíl, jestli je jenom trochu rozhozená nebo paralyzovaná strachem. Příznaků je mnoho. Když se kočka cítí frustrovaně, může například vykonávat potřebu mimo toaletu, schovávat se někde za skříní a podobně. Dlouhodobě vystresovaná kočka se vyhýbá otevřeným prostorům, je někde zalezlá, má rozšířené zorničky, když je to vážné, může být až apatická. Při konfrontaci švihá ocasem, ježí se, ale nervózní kočka i slintá, mlaská...
Je třeba zajistit, aby se kočka cítila dobře. Potřebuje mít svoje jistoty - nerušený přístup ke žrádlu, vodě a záchodu. I ona potřebuje svůj čas hraní a lovu. No a pak je tu ta důležitá věc, úkryty a vyvýšené plochy. Kočky se obecně dají rozdělit na stromový a křovinný typ. Spousta koček patří mezi stromovky, vyznačuje se to tím, že zbožňují vyvýšená místa. Na takových místech totiž mají situaci pod kontrolou, vidí, kdo se k nim blíží, vidí případné nebezpečí. Křovinné typy mají zase rády kukaně a skrývají se zrakům nepřátel. Oba typy úkrytů by měla mít kočka k dispozici a čím víc, tím líp. Dále jsou důležité únikové cesty - k útokům obvykle dochází na pár opakujících se místech. Jde o místo, kde je kočka zahnaná do kouta a nemůže dál. Tato místa se pokuste vylepšit - dát zastrašované kočce únikovou cestu, nejlépe třeba na vyvýšené místo, kde se bude cítit lépe a agresora bude mít pod sebou.
Happyend
V první fázi úprav v bytě bylo třeba kočku seznámit s novými plochami. Postupně je začala využívat a časem se i naučila kocourovi několika skoky obratně uniknout. Tato místa se stala jejím útočištěm. Postupně tímto získala sebevědomí. Dnes už tráví většinu času na místech, kde by se dříve cítila velmi zranitelně. Protože dnes už má vyšší sebevědomí a kocour ji jen tak nerozhází. Dokonce začala ona útočit na kocoura :) Fotka, kterou jsem použila nahoře pro ilustraci konfliktu, je vlastně pohodová - sice se perou, ale nejde o vážný konflikt, spíš vzájemné provokace. Ze strany kočky je podporujeme, ze strany kocoura ještě pořád omezujeme, i když je to v této fázi nespravedlivé :D A s oběma si denně hrajeme. Kocour už nepotřebuje hledat vybití jinde než při hraní (akorát pro změnu řešíme, že si hraní vynucuje mňoukáním).
Celá proměna trvala několik měsíců a vlastně ještě stále pokračuje. Ale už se nemusíme bát nechat je spolu o samotě.
pihovatá vopice | 
Správně, člověk nepotřebuje slyšet, že něco dělá špatně, vždy viní své okolí, potažmo zvíře.
Soužití koček v domácnosti je nesmírně citlivá záležitost.Hodně, ale skutečně hodně záleží na povaze zvířete, ten naturel je alfa i omega sbližování.
Mám tři, né vždy se zadařila integrace do bytu bez problémů, asi bych to dělala jinak. Kočka dodnes nepřijala nejmladšího, syčí na něj, ale nejde zde o nenávist, spíše o rozmazlenost.
Když ona má náladu, tak se druží, ovšem když né, tak prostě né.
Tvůj článek je hodně poučný, hodně se u tebe učím, i když mám zvířata celý život, ale stále je něco důležité doplnit.
Ale jednoznačně je pro mě jako člověka důležitý instinkt, vnímám je jako jako členy rodiny, vždy když začal nějaký malér, odhadla jsem včas rozdílné chování, takže k lékaři nechodíme už v rozjeté nemoci, ale na počátku, což je pro léčení důležité.
Těším se na další tvůj článek.