Avra a Audrey

Někdo se narodí, jiný umře..

26. ledna 2011 v 19:39 | Karoll
Tak to na světě chodí.

V minulém článku jsem psala, že se narodila kůzlátka. Teď musím pro změnu napsat, že mi umřela strašilka. Druhá. Poslední.

Naprosto jsem se oprostila od nějakých citů nebo pocitů. Ani lítost, ani odpor, nic. Mívám s tím vždycky problém, zbavit se mrtvolky. Ani tentokrát nepřipadá kopání v úvahu (leda bych chtěla zlomit rýč o tvrdou zem). Takže jsem to provedla rychle a věcně.

Vzala jsem černý pytel na odpadky, vyklopila do něj celý obsah terária a šla ten "balíček" vyhodit do popelnice. A prázdný box jsem pečlivě vymyla a vyleštila. Vlastně je již připraven pro další zvířátko.

Pravda je, že jsem věděla, že smrt Avrušky musí přijít každým dnem. Už se skoro nehýbala, nejedla, nepila. Ale stále žila, kontrolovala jsem ji každou chvíli. Kdybych na to měla nervy, zabila bych ji, aby se netrápila.

Alespoň jsem se rozhodla, že si pořídím křečka. Toho miniaturního co pořád někde běhá. Křečík Robovského se jmenuje. Konečně nějaké zvíře, které v sobě bude mít trochu života. Šneci jsou na jednu stranu zajímaví, na druhou docela nudní. Takže si jako druhého povoleného mazlíka pořídím křečka.

Už se těším, až mu vymyslím nějaké zvrhlé jméno.

Sbohem, Audrey

6. ledna 2011 v 18:06 | Karoll
Umřela mi jedna ze strašilek.
Přišla jsem na to ráno. Ležela v nepřirozené poloze a ani s sebou nehla, když jsem do ní šťouchala. Už jsem musela do školy, takže jsem na to myslela po zbytek dne. Vzpomínala jsem, jak zemřela moje první strašilka, Guru.

Vykopala jsem jí hrobeček na zahradě. Stále vím, kde je. Jenže Audrey být pochovaná nemůže, těžko budu v těch mrazech kopat hrobeček. Alespoň jsem se rozhodla, že bych ji neměla vyhodit do popelnice jen tak.
Může člověk chovat nějaké city k hmyzu? Nevím jistě. Nemyslím si, že mi bude chybět, koneckonců mám ještě Avru. Je zvláštní, že ta starší strašilka bez jedné nohy žije déle. Proto mě Audreyina smrt tak překvapila a zaskočila.
Nejhorší na celém chovu zvířete je jeho smrt. I když jsem ji nijak zvlášť nemilovala (spíš mi strašilka jako taková připadá zajímavá), neznamená to, že by mi byla fuk. Právě proto jsem se jí nechtěla zbavit jen tak.

Povinné mateřství

21. listopadu 2010 v 15:33 | Karoll
Existují zvířata, která prostě musí mít mladé. Strašilky, napříkad.
Avruška už klade (nebo spíš vystřeluje) vajíčka. Je to takové povinné mateřství- nepřináší mnoho výhod, protože jen co přestane vajíčka klást, zemře. A potom trvá ještě půl roku, než se nové strašilky vylíhnou. Jediné, co z toho strašilka může mít, je dobrý pocit. Tedy pokud by uvažovala jako člověk.


Audrey, nemůžeš jednou spolupracovat?

24. října 2010 v 22:04 | Karoll
Už se svlékla i Audreynka a teď mám v boxu dvě nádherné dospělé stršilky (když pominu fakt, že jedné chybí noha). Nezasvěcenému člověku by připadaly k nerozeznání (až na tu chybějící nohu). Ale já vidím rozdíly především v jejich barvách.

Avruška je starší, beznohá a méně výrazná. Má sice pěkné barvy, takovou plynulejší hnědou, ale ne tak výraznou. Přesto (nebo spíš proto?) se mi líbí víc než Audrey. Na druhou stranu s Ódry si hraju víc, protože se nebojím, že bych jí mohla ublížit...

I tak malý tvor může být osobnost

14. září 2010 v 15:34 | Karoll
Spousta lidí se po úrazu zhroutí. Někdo nezvládne, že musí být na vozíčku, jiný se zase nevyrovná se ztrátou končetiny...lidé se prostě vzdají a někteří si radši vezmou život. Ale jsou i další, bojovníci. Člověk může s handikepem žít a dokonce se s ním vyrovnat. Takoví lidé jsou psychicky velmi silní, stateční a bojovní...zkrátka osobnosti.

Proč by ale nemohlo být osobností zvíře? Malé zvíře. A co takhle přímo hmyz?

Asi si řeknete, že je to nesmysl. A asi máte i pravdu. Ale já stejně Avrušce fandím. Dokázala se svléknout. Nebylo to pro ni vůbec lehké. Protože bez nohy se žije opravdu těžko, ale kdyby to nezvládla, čekala by ji jistá smrt.


Zvládne to. Musí.

14. srpna 2010 v 15:13 | Karoll

Věřím, že se s tím Avra sžije. Přijme ten handicap. Ale nevím, jestli to zvládnu já. Vždy, když ji vidím, zraní mě to.
Hned druhý den jsem sebrala odvahu a vyfotila ji. Byla na stěně terária.

Bojím se jí dotýkat. Bojím se, že jí nějak ublížím. Nesnesu, aby ji to bolelo jen kvůli mým rozmarům. Už nechci, aby mi lezla po ruce. Pokud nastane chvíle, kdy to dovolím, budu už v pohodě.
Hezká představa.

Co nejdřív je musím přestěhovat do většího prostoru. Doufám, že Avru čeká už jen jedno svlékání. Na to potřebuje více místa, kdyby zavadila při svlékání o dno, lekne se a spadne. To se mi stalo u mé první strašilky, u Guru. Ležela pak na dně boxu, byla slabá a nehýbala se. Byl to děs. Strašilka potřebuje sníst svoji starou kůži, aby nabrala sílu, je po svleku strašně slabá. Musela jsem tu svlečku dát přímo před Guru, což bylo zaprvé odporné a za druhé proti přírodě.
Už to nechci opakovat, nesmí se to stát, proto musím nejdříve přestěhovat šneky a potom dát strašidýlka do bývalého "šnečího výběhu".


 Myslím, že mám program, jdu zařizovat.

Horší než smrt

13. srpna 2010 v 13:58 | Karoll
 Když jsem včera přemýšlela, o čem budu psát článek, řekla jsem si: "Však ono se něco stane." Kdybych tak jen tušila....

 Včera jsem měnila strašilkám. Obě byly na víčku, které jsem otevřela a položila na zem. Bezmyšlenkovitě jsem vzala box a vyklepala ho do trávy. Neměla jsem důvod se dívat dovnitř, beztak tam byly jen hovínka.
 Šla jsem box pořádně vymýt a natrhat nové listí. Když jsem se vrátila, podívala jsem se na moje milované strašilky. A v tu chvíli jsem si toho všimla.
 Všimla jsem si, že Avra nemá nohu.

Nohy rozházené po celém terárku

16. června 2010 v 9:02 | Karoll
  Předevčírem se svlékly strašilky. Obě naráz.  Až na takový detail, že Audrey se svlékla podruhé a Avra už potřetí. Díky tomu je Avruška asi...dvakrát větší?

  Víte vůbec, jak takové svlékání probíhá? No, jednou to popíšu podrobně, ale jde v podstatě o to, že stará kůže pukne, strašilka vystrčí hlavu a začne svlečku požírat. Když vykouše dost velký otvor, ze staré kůže vyleze celá a dojídá, co zbylo. A sežere všechno. Skoro.
   Má to tedy háček- sežere většinu svlečky. Ale většinou zbydou tak tři nohy (ze šesti). A vypadají tak opravdově! Když jsem začínala s chovatelstvím, úplně jsem se zděsila a šla strašilce přepočítat nohy.Vypadají fakt úplně živě.

 A teď, když se svlékly obě naráz, se mi po celém teráriu válí asi šest nožiček různých velikostí.
 Musím to vyčistit, vypadá to děsivě...

Zbláznila ses?

11. června 2010 v 14:15 | Karoll
 No fakt, Avra se asi zcvokla!
Strašilky chovám už docela dlouho, ale to se mi ještě nestalo...

8. 6. 2010, 21:16
 Avra už skoro půlhodinu pobíhá (nebo spíš polézá?) po boxu. Leze jako o život, docela by mě zajímalo, jakou má rychlost za hodinu :-) určitě dost...Nevím, proč to dělá. Sice je hrozně bázlivá, nenechá se vzít do ruky, reaguje na zatřesení boxu trhavými pohyby.. ale teď se jí nic nestalo. Prostě se dala do pohybu.
 A nešla zastavit.
 Ne že bych to zkoušela. Nejlepší řešení bylo počkat, až se uklidní. Co bych zmohla, když se mě bojí? Asi nic. Nezbývalo mi nic jiného, než ji starostlivě sledovat. Zrovna dneska jsem jim dala nové listí, takže to tam mají jako v džungli a má po čem lozit. Napadlo mě, že má žízeň, tak jsem ji postříkala rozprašovačem.
 Což bylo ještě horší.

Ale po čase se zastavila a začla okusovat list. Byla tak krásně natočená, že mi to nedalo a šla jsem si pro foťák... fotky jsou níže. Ale story ještě nekončí! Více pod fotkoui...


Roste, Avra, roste...

8. června 2010 v 15:38 | Karoll
Sem-tam si strašilky vyfotím, naposledy jsem fotila včera (no jo, nudím se...). Nasbíralo se mi pár foteček, tady máte ukázku, seřazené podle data pořízení. A omlouvám se za ne zrovna vysokou kvalitu...



15. 5. 2010



25. 5. 2010 (rozdíl je větší, Avra se svlékla..)

 
 

Reklama