fotky

Ucho sem, ucho tam

14. srpna 2012 v 18:09 | Karol Dee
Někdy v dubnu jsem fotila kámoščina hafana. Jmenuje se Nero a je to boží psisko :) Neustále někde lítá nebo po někom skáče. Má takový veselý kukuč. Vysloveně fotogenický typ. Počasí nám přálo, bylo dost teplo a svítilo sluníčko. Nerošovi muselo být horko, měl ještě zimní kožich, chudák. Ne že by mu to ubralo na elánu :D


Kočka mnoha tváří

29. července 2012 v 16:49 | Karol Dee
Bobinka si přichází a odchází, jak se jí zachce. Je to takový tichý návštěvník, ani nevíte, že je doma, dokud si nechcete sednout na křeslo. V tu chvíli se ozve zamňoukání, aby vám bylo jasné, že tady už je obsazeno.

Mám s Bobinkou strašlivě málo fotek. Rozhodla jsem se to napravit. Výjimečně jsem ji nachytala venku. Sice přede mnu utíkala - což Leon sledoval tak pozorně, že si dokonce sednul, než jsem ho důrazně upozornila, ať se neopovažuje pohnout - ale je to moc velký mazel, stačilo zahrát na správnou strunu a už se válela po zemi. Miluje drbání za ušima a pod bradou.


Nemyslete si, že se nechala jen tak ukolébat.
Během pár sekund byl z mazlíka lovec. Chytla si kobylku. Chramst, chroust.

Brenta by byla skvělá modelka...

19. července 2012 v 10:21 | Karol Dee

...kdyby jenom trošku chtěla! :)


Nevím, čím to je, že nemá foťák ráda. Vlastně kecám, vím to. Zírající foťák znamená v psím světě hrozbu. A Brenta dělá všechno proto, aby se na ni nedíval. Uhýbá očima, celým tělem, dokonce si zakrývá obličej packama :D a je u toho sladká...




Samozřejmě, když se chce, tak to jde. Tak třeba tahle krásná profilová fotka :) (jako že z profilu)

Svěží ráno

23. června 2012 v 20:18 | Karol Dee
Znáte ten krásný pocit, když je brzy ráno a vy víte, že bude nádherný den, protože to cítíte ve vzuchu...? Navíc když je všude rosa a vy máte v ruce foťák, který je stejně kouzelný jako samotné ráno...A čirou náhodou jste museli do školy na sedm, a jelikož vás někdo svezl, když jel do práce, máte teď půlhodinu volného času v téměř prázdné škole a nemáte ani tu pitomou knížku...nicméně jsou odemčené dveře vedoucí na školní zahradu...

No, já už ten pocit znám.
A můžu doporučit. I když pak budete mít mokro v botech.


Koťátka podruhé

12. června 2012 v 17:39 | Karol Dee
Uplynuly dva týdny a my se zase šli pomazlit s koťátky.
Už nepiští, zato škrábou. To mi až tak nevadí, jsem zvyklá od Vivienne (už bych jí zase měla do klece dát něco na broušení drápků, protože teď, když konečně přišel čas na tílko, chodím se poškrábaný krkem...). Už začínají být divocí, vždyť mají už měsíc (odhaduji).

A taky jsou ještě roztomilejší ♥

Upištěná koťátka

28. května 2012 v 18:19 | Karol Dee
Nastaly poslední květnové dny a mláďátek je všude bezpočet.
Sousedi na chalupě mají nádherná koťátka, dva kluky a holčičku. Nedalo nám to a šli jsme se s nimi pomazlit. Jsou stará asi týden a už se projevují jejich vlastnosti. Jeden černobílý kocourek byl šíleně mazlivý a na objevování světa nespěchal, takže si zalezl pod mikinu a tam si schrupnul, takže se úspěšně vyhnul focení. Ovšem zbylá dvě koťátka se stavěla na vratké nožky a pochodovala trávou. Vypadali oba strašně roztomile :) Ovšem dechem nešetřili! Člověk by nevěřil, jak hlasité pištění umí takový tvoreček vydat.



Potkan na stromě, veverka v parku a křeček na zahradě

15. května 2012 v 19:29 | Karol Dee
Nemyslete si, že se zlomená noha léčí tak rychle, aby mohla Vivi vesele pobíhat po zahradě. To asi těžko. Ty fotky jsou staré. Jsem ráda, když ji nechám chvilku proběhnout po posteli. Je na to relativně zvyklá, protože od toho karambolu s dráty ji stejně už po pokoji nepouštím jen tak. Vzhledem k tomu, že musí být neustále pod dozorem...Jenže já mám na práci i jiné věci než non stop pozorovat Vivienne. Proto jsem si zvykla jít si číst, přičemž si lehnu na postel, přikryju se peřinou a Vivi si vezmu k sobě. Vydrží tak aspoň půl hodinky rejdit po posteli tam a zpátky. Potom se buď rozhodne odejít (což jí musím utnout), nebo se zahrabe do peřin a jde spát. Toho se vždy snažím docílit. :) Takže teď provozujeme v podstatě totéž, jen s mnohem větší opatrností.

Ale k těm fotkám. Postupně se mi střádaly v archivu, až správně uzrály a je čas je ukázat světu :D




Tak, co tu máme dál? Ano, samozřejmě. Mé roboráčky moc nevídáte, že? Nějak není nic nového. Až teď nedávno jsem je dala přes krásný teplý den ven. Dala jsem je pod vypůjčený vrchní díl klece. Samozřejmě jsem si nezkontrolovala, jestli jsou rohy správně utěsněné. Když jsem asi po pěti minutách přišla a nakoukla do domečku, jeden křeček byl pryč.
V duchu jsem se s ním rozloučila. Jaká je asi šance, že na naší velké zahradě strážené dvěma psy (a příležitostně kočkou) toho pěti centimetrového křečíka najdu?
Přesto jsem nijak nezpanikařila, protože už dřív, když se mi jednou křeččí box převrátil v obývaku na zem (o-ou), jeden z kečků inteligentně zalezl za sedačku, kdežto druhý byl i po minutě jako zmražený uprostřed pokoje.
To byl i tento případ. Pomalu jsem se rozhlédla, systematicky jsem prohledávala nejbližší okolí, aby mi neunikl žádný objekt. A opravdu, asi o tři metry dál stál na krtinci útěkář Barnabášek. Chytila jsem ho snadno. Člověk, který chová křečíky roborowského, získá praxi rychle.
Když tolik toužil po svobodě, rozhodla jsem se ho vyfotit v trávě. Uf, to byl nápad. Docela jsem se naběhala. Nakonec mám pár dobrých fotek, i když nejvíc se mi líbí ta, kde ho držím.


A ještě tu mám božskou veveřičku, která byla sice bázlivá, ale mnohem odvážnější než její kolegyně, když se v parku proháněly u krmítka. Kvalita nic moc, bylo to dost přiblížené a ještě oříznuté.


Jak jsem stála u okna a sněžilo

14. ledna 2012 v 21:53 | Karol Dee
Jsem teď trochu nemocná. Po první viróze jsem se na den objevila ve škole a už jsem zase na hromadě. Trochu mě mrzí, že jsem přišla o první sněhovou chumelenici, aspoň jsem ji sledovala z okna. A s foťákem v ruce. Popravdě jsem dostala prapodivnou melancholickou náladu, která se dá jen těžko definovat...jsem dneska nějak naměkko. Zastřelte mě.

Ale pěkně popořadě. Ještě než přišel sníh, začaly z nebe bušit kroupy. Už jsem se zmínila, že kroupy miluju? Vylezla jsem za nimi málem až na střechu. Ne tu od domu, ale od přístřešku, který máme přímo pod oknem pokoje. Střecha se téměř okamžitě zaplnila bílými hrudkami, které jen čekaly, až na ně dopadnou první vločky sněhu...




...A ony první vločky skutečně přišly. Velice rychle mizely, že se jen stěží dala zachytit jejich existence...

Barvy podzimu?

2. listopadu 2011 v 19:39 | Karol Dee
Foťák už se asi neprobere, takže teď už jenom čekám na Ježíška. Aspoň to bude něco pořádného, vytoužená zrcadlovka...nemůžu se dočkat :) Už mám normálně abstinenční příznaky :D Jsem na tom tak zle, že jsem cosi nafotila tím nenáviděným mobilním foťákem...ale jsou to takové nijaké fotky, cvaknuté, když jsem šla na autobus...dále nějaké archivní...


Jsem teď trochu nachcípaná, doma je nuda, takže jako správný teenager sedím u kompu. Když už jsem tu, rozhodla jsem se provětrat Photoshop.. Barevné kreace jsem nikdy nezkoušela, "colorky" už vůbec ne. Čas začít vyplňovat mezery podivnými experimenty, že? Neděste se, nesprznila jsem úplně všechny :D



Příroda pohledem chataře

18. července 2011 v 17:14 | Karol Dee
Víkend jsem strávila na chatě někde v dupě, ale bylo to tam bezvadné! :)
Pořád jsem otravovala s foťákem, jak je mým (zlo)zvykem. Pár fotek všeho kolem mám, včetně přírody. Hezky se tam procházelo ;)




 
 

Reklama