Leon

Zželelo se mi ho, tak jsem sáhla po nůžkách

20. května 2014 v 18:14 | Karol Dee
Některým lidem se v očích zračí obavy, když na Leona pohlédnou, mně se však chce brečet. Od té doby, co jsem se odstěhovala a nechala ho svému osudu, jde to s ním od desíti k pěti. Ani v nejmenším za to však nemůže, rozhodně ne. Na vině jsou ti, kdo se o něj mají starat a nedělají to. Je pro mě bolestné chodit se tam dívat a proto to vždy slabošsky odkládám, na což nejsem ani v nejmenším hrdá. Ale pokaždé se snažím na matku apelovat, ať se stavem toho psa něco udělá, ale nikdy jsem ničeho pořádného nedosáhla.


Minulo období línání a já věděla, že musím přijet, ať chci nebo ne. Celou cestu autobusem jsem se připravovala na to, že to bude hrozné, ale stejně mě vzhled mého dříve krásného leonbergera naprosto ohromil. Tentokrát už jsem ani ty slzy nenašla, ani zlobu, nic. Prostě jsem byla naprosto konsternována.

A můžu si ho vyfotit?

17. května 2013 v 18:59 | Karol Dee
Ano, můžete si ho vyfotit.
Ano, můžete si ho pohladit.
Ano, vypadá jako medvěd.


Zase jsme jednou byli s Leonem na pořádné procházce. Musím říct, že už je pěkně vyčesaný a vypadá celkem k světu. Byl to nádherný den, jako stvořený k procházce. Vybrala jsem řeku. Celým městem se táhne řeka Ostravice, podél které je krásné okolí, parky a cyklostezky. Mám to tam moc ráda. Bohužel je to celkem daleko, minimálně s mým teletem se ta cesta vlekla. Jsem na sebe pyšná, že jsem ho naučila jezdit autobusem. Už to všechno zvládá bez problémů, nechá si (ač nerad) nasadit náhubek, v autobuse hezky sedí nebo leží, nehrne se ke dveřím, dokud nedám signál....Je to vážně šikula.

Můj míšánek má ostré zuby

19. února 2013 v 18:30 | Karol Dee
Mít doma tak velkého psa je zajímavá zkušenost. Spousta lidí nikdy nic takového neviděla a často bývají překvapeni. Baví mě sledovat jejich reakce, když jdeme po ulici. Někteří nás ignorují, někteří po nás pokukují, někteří si ho chtějí pohladit a jiní zase okamžitě přecházejí na druhou stranu.

Jsem přesvědčena, že k tomu není důvod - to ovšem nikomu nevykládám. Za plotem budí opravdu respekt. Štěká zuřivým, hlubokým hlasem, cení zuby a svou váhou 80 kilo se vrhá proti plotu. Samozřejmě ne vždy, jen u některých kolemjdoucích. Asi z nich nemá dobrý pocit, možná mu to napovídá jeho hlídačský instinkt, já nevím. Každopádně ve chvíli, kdy ho připnu na vodítko a opustím náš pozemek, mění se v klidného psa, který se loudá vedle mé nohy. (Tedy pokud nepotkáme psa, to je trochu jiná situace.) Lidi většinou ignoruje.


Emotivní chvilka

28. listopadu 2012 v 17:29 | Karol Dee
Člověk dumá, jak udělat emotivní fotku se svým psem, aby to nevypadalo kýčovitě.
Pak přijde zvíře a nemusí přemýšlet, jak dát najevo své city - prostě to udělá.
A za to ho miluju.



Stýská, tolik se mi po něm stýská!
Samota je hrozná věc, zvlášť když je nedobrovolná. Já vím, zvolila jsem si to sama. O to je těžší vzdát se ho. Že trpím já bych nějak skousla, vždycky jsem to skousla. Ale vidět, že kvůli mně trpí i on...poznám to z jeho očí, vidím ten pohled, když ho navštívím. Vidím, že mu chybím a on chybí mně. Vím, že už se mu nikdy nikdo nebude věnovat tak, jak jsem to dělala já, ani ho nikdo nebude milovat tolik, jako ho miluju já. Přesto v srdci cítím, že to tak musí být - ale je to zatraceně těžké.

Leon po operaci

10. července 2012 v 19:55 | Karol Dee
Bobišek můj malinkej, už je několik dnů po kastraci...

Zdá se, že to proběhlo dobře. Měl ovšem šílený otok, kulky se mu zvětšily aspoň dvacetkrát...volali jsme na veterinu, kde nám řekli, že pokud je otok malý (což v tu chvíli byl), nic se neděje. Jenže do rána se to rozjelo, tak jsme ho na veterinu odvezli rovnou. Naštěstí ho to nebolelo, ani nijak jinak neobtěžovalo (až na to, že mu celá zadní půlka těla tíhla k zemi...), takže byl shledán v pořádku.

Stejně je to šikula, protože si to ani nekouše a nedrbe, tudíž nemusel dostat kornout. Nesnáší kornouty a je s tím akorát otrava i pro nás. Jinak co se efektu týče - snad utíkat přestane, ale hormony jím přestanou třískat až po šesti týdnech, takže bez dozoru ho můžeme nechat až někdy na konci prázdnin. Naštěstí je teď v létě někdo pořád venku, aby na něj dohlížel. Protože ačkoliv se zdá, že polehává, stačí se na chvíli vzdálit a je fuč.

Proto taky když není venku hezky, musí být zavřený doma, ve verandě. To samé přes noc. Má to spoustu nevýhod, psovi je horko (o kachličky se naštěstí aspoň trochu chladí), musíme ho chodit každou chvíli venčit a taky když hlídá, vždycky poskočím metr do výšky. Zaštěká sice jen jednou za čas, ale zato neuvěřitelně hlasitým hlubokým hlasem, z něhož mi běhá mráz po zádech. A taky vypadá na té podlaze strašně smutně.


Leon půjde na kastraci

3. července 2012 v 9:42 | Karol Dee
Dle mého názoru jsme tehdy neměli kastrovat Brentu, ale Leona.
I když tehdy jsme ještě nevěděli o té noze.....

Pěkně popořadě. Leon začal zase zdrhat. Dělal to už dřív, ale dle mého názoru to bylo spíš z nudy. Nikdo se mu pořádně nevěnoval, takže vymýšlel blbosti. Utéct nemá nijak těžké - už několikrát jsem se zmiňovala, že nám přes zahradu teče potok, což je celkem snadná cesta do vnějšího světa. Potok je dost špatně přístupný a nijak zahradit se nedá, protože by se tam začaly rychle hromadit všechny odpady, které tudy plují...vznikla by ohromná hromada sraček, která by ucpala potok jako obří nechutný špunt a při nejbližších přívalových deštích by se nám rozlila po zahradě. Takže tak.

Ovšem od té doby, co se Leonkovi věnuju, utíkat celkem přestal. Jenže teď hárá v okolí fena a Leona není možné udržet. Nechceme, aby byl non-stop přivázaný. Samozřejmě by to na chvíli vydržel, jenže v okolí není fena jen jedna. Dalším (a nejspíš mnohem důležitější) jsou zdravotní důvody. Z těch jeho výletů se vrací s kulháním. Možná by se mohlo zdát, že to nic moc neznamená. Ale možná si vzpomenete na operaci kolene, ze které se dlouho dostával a od té doby si na tu nohu dáváme pozor, všechno by se totiž mohlo znovu obrátit k horšímu, stačilo by, aby se zapomněl a něco si tam urval.





Jsem pořád u taťky, takže mám jen základení informace. Ani nevím, kdy přesně na tu kastraci jde. Asi brzy. Chtěla bych být u toho, ale doma jsem úplně minimálně. Když prázdniny, tak pořádné...s tímhle heslem jsem si je naplánovala maximálně mimo domov. U mamky jsem, co se července týče, jen jediný týden....nezbývá, než držet palce, protože i kastrace se může zvrtnout....

Hm. Budeme mít doma dva kastrované psy. Asi je s tím míň starostí, ale i tak mám z toho smíšené pocity. Je to tak nějak proti přírodě...

Nečekaná antibiotika

15. června 2012 v 18:29 | Karol Dee
K mému překvapení jsme předevčírem jeli k veterináři. Řekli mi, že s Leonem, tak jsem si nějak vyvodila, že jedeme na očkování. Omyl, zase ho (zjevně kvůli počasí) začal trápit zánět v uších. Patří mezi pejsky, kteří na to vyloženě trpí. Projevuje se to zarudnutím, svěděním, později zápachem. A je to dost nepříjemné.


Souboj jazyků

6. června 2012 v 19:38 | Karol Dee
Kdykoliv vylezu ven, musím udělat aspoň jednu fotku Leonka.
Nevím, nikdy mi to nedá....
Ty ležaté mám nejradši. Vypadá na nich jako andílek. Teda ne že by normálně nevypadal :D Už asi před rokem jsem ho začala učit "styď se". Moc mu to nešlo a nakonec jsem od toho upustila, ale...zvažuju, že to s ním letos zkusím znova. Vždycky se tváří jako dokonalý ťutínek, kterému bych odpustila všechno...
Už jsem ten povel začala oživovat. Zatím nevydrží ani pár sekund, takže jsem ho při tom nestihla vyfotit, ale brzy to snad napravím ;)

Hlava smečky

3. června 2012 v 14:11 | Karol Dee
Přemýšlela jsem nad hierarchií v naší "smečce".
Bezesporu nějaké existuje, psi jsou šelmy, které ji vytvářejí a lidé...lidé do ní tak nějak patří. Víte, co by mě obzvlášť zajímalo? Jestli jsem nad Leonem více já nebo otčím. On tvrdí, že je to jeho pes. Já tvrdím, že ho koupil. A rozdíl v tom je.

Osobně jsem dostatečně nafoukaná na to, abych věřila, že tou pomyslnou hlavou Leonovy smečky jsem já. Těžko se to dokazuje, ale trávím s ním tak 50x víc času než on. Jeho sice poslechne, ale jsou to ty povely, ktré jsem ho musela já naučit, jinak by z něj byl drzý a nezvladatelný (ke všemu obrovský) pes. Klidně přidám i agresivní, protože otčímovy "hry" s Leonem spočívaly v tom, že ho provokoval a pes ho potom kousal a tahal. Ha ha ha, strašná sranda, ale když řekl dost, Leon samozřejmě pokračoval a začínal dorážet. Kašlal na něj a skoro to vypadalo, že ho každou chvíli vážně kousne. Samozřejmě že otčím to vyřešil jak jinak než tím, že ho "přepere", a snažil se ho násilím udržet. Leon byl ještě štěně, takže se mu to dařilo. Mně tehdy neposlouchali, ale nakonec jsem ho přesvědčila, ať si s ním tímhle způsobem nehraje. Bože, může být někdo tak arogantní a nevidět, že ho absolutně nezvládal? Ty jejich hry přestávaly být hrami. Byli na nejlepší cestě k agresivnímu leonbergerovi.


Nějaký moc chundelatý

19. března 2012 v 18:01 | Karol Dee
Náhodou jsem se podívala na Leonovu fotku z léta a zírám! Teď má tak stokrát víc chlupů. Už teď se těším, až ho budu vyčesávat. Samozřejmě to za mně nikdo neudělá...jen pro představu sem ty fotky dám:



 
 

Reklama