naše kozy

Kozičky jsme prodali...

20. května 2012 v 19:19 | Karol Dee
...a místo nich chováme slepice, krůty a další kreatury.
Když jsem se to dozvěděla, měla jsem náladu na vraždění (lidí, samozřejmě). Důvody byly následující: s Julčou a Belou byly samé problémy a starosti a žádný užitek, proto se mamka rozhodla začít chovat slepice, ze kterých budou vajíčka a maso. Nejspíš má také v plánu je prodávat. Tahle fakta ovšem mé rozhořčení nijak nezmínila.

Už je to nějaký ten pátek, co jely pryč. Naštěstí jsme jim našli takový domov, kde je s prominutím nikdo nesežere, ale budou se denně krmit na pastvě ve společnosti dalších (dvou?) koziček a (tuším) beránka. Na druhou stranu měly asi první nepříjemnou zkušenost s elektrickým ohradníkem. Ale s jejich inteligencí snad těch kopanců moc nedostaly.

Ten jejich krásně protivný mekot mi už dlouho chybí...je tu najednou nějaké ticho.
Jak jsem říkala, máme teď slepice.
Už jsem se zmiňovala, že nesnáším slepice? A ještě víc nesnáším kuřince.

Dojíme

15. května 2011 v 15:02 | Karoll
Kozlík odputoval do světa a Belinda už mlíčko nevypije. Koza sama začala odstavovat, jenže s tím potřebuje pomoc, ještě by do vemínka dostala nějaký zánět. Takže dojíme.


A že je to pořádná akce. Jsou k tomu potřeba alespoň tři lidé, jeden drží kozu za zadní nohy (není na takovou manipulaci zvyklá a kope jako šílená), potom je tu hlavní dojič, který stojí obkročmo nad kozou a dojí. A potom jsem tu já. Mým úkolem je držet kozu za rohy, aby hlavního doječe nenabrala do zadku. Taky jí cpu všemožné listy a trávu k puse. Jakmile polevím (nebo dojdou větvičky), začne koza řvát tak, až všem v okruhu jednoho kilometru zvoní v uších.

Jak šel kozlík do světa

12. května 2011 v 7:31 | Karoll
Není možné, aby se počasí zkazilo tak, jak hlásili ve zprávách. Vždyť včera bylo počasí tak nádherné! Neodolala jsem a šla jsem na celý den ven (po pravdě řečeno - měla jsem zaracha na comp). Vytahala jsem si všechna zvířata. Tedy krom králíka, když jsem měla Vivi, nechtělo se mi hlídat ještě jeho.



Dozvěděla jsem se, že mají přijet kupci kozlíka. Nijak zvlášť mě to nezaujalo, četla jsemsi dál, že. A pozorovala zvířata. Vivi byla v tu chvíli schovaná v kleci, nechtěla jsem ji mít neustále na rameni, protože mě škrábe po krku. Navíc ji Brenta zpod stolu ostražitě pozorovala. Ona totiž není zrovna milovník hlodavců. Zkrátka, ve chvíli, kdyby začala Vivi zdrhat po trávě pryč, byla připravená vyskočit a zakousnout ji. Vidím jí až do hlavy :)

Mamka uvázala kozu blíž k nám, aby se kůzlata držela poblíž. Julča se hodnou chvíli pásla, než ji začala zajímat Vivčina klec...


Veselé skotačení a koza na provaze

29. března 2011 v 15:17 | Karoll
Ta kůzlata jsou tak roztomilá, že je ani nejde nefotit. Vždy, když jsem venku a oni tam skotačí, musím jim aspoň chvilku věnovat. A pak se divím, že pes žárlí... Stejně jsou neodolatelní, zvlášť když se trkají. Jeden vždycky začne zrádcovským šťouchancem z boku a potom už se trkají hlava nehlava :)

Devastace zahrádky se musí podchytit hned zkraje

23. března 2011 v 19:26 | Karoll
... pomyslely si kozy, když se vrhly na zelené výhonky.

Teď už je mi jasné, proč na jiných blozích vídám samé nádherné fotky jarních květů. Že mi to nedošlo hned! U nás na zahradě aby člověk hledal jaro lupou, fakt. To je tím, že kvítky kozám moooc chutnají. A stejně tak cokoliv čerstvého. Jediné, co jsem z kytek zahlédla, byly sněženky- ty kozám nejedou.

Leona jsem si odložila (dost noblesně řečeno, řekla jsem mu, ať si sedne a sedí). Brzy si sám od sebe lehnul, protože ho nejspíš nudilo dívat se, jak se pokouším kozičky vyfotit. Musím říct, že bez kozla jim je dobře. Ovšem tím víc se na nás Julča fixuje, pořád hlídá, kam jdeme a často nás pod okny volá...hlavně ráno, když má hlad :) Ale není to nic hrozného, protože na druhou stranu se nechá hladit a drbat, což dřív nedělala (spíš nemohla, kozel ji vždycky vyhnal a chtěl, abychom drbali jeho, jenže to jsme zas nechtěli my - ten smrad nejde dostat z rukou!)

Sbohem, kozlíku...

18. března 2011 v 16:31 | Karoll
Když jsem byla nahorách, prošvihla jsem odjezd kozlíka. Ale nemyslím si, že bych o něco přišla...

Už dávno jsme se rozhodli ho prodat, případně vyměnit. Až teď si ho ale koupil jeden pán do chovu. No, kdybychom ho chtěli prodat na maso, asi by to šlo rychleji. Jenže přece kvůli tomu jsme kozy zachraňovali a brali k sobě- aby nešly na pekáč.

Kozla chytili a svázali, jinak by to nešlo. Nezdá se to, ale i takový malý kozlík umí pěkně bolestivě nabrat rohama. Takže ho bylo třeba spacifikovat, jinak by někomu ublížil. Chudák, při odvozu prý řval, jako by ho na nože brali...

Nicméně je doma rázem větší klid. Nikdo se nesnaží vylomit dveře od chlíva, nikdo nikoho netrká...a nikdo neskáče na kozu. Kůzlátka mají taky pokoj. Všichni vypadají spokojeně. Teď stačí počkat, až kůzlata vyrostou. Jak už jsem se zmínila v jiném článku, malou Belindu si necháme a kozlíček půjde pryč, nejlépe taky do chovu.

A časem si možná pořídíme další kozičku... a možná dokonce jiného plemene, ať je naše skupinka pestřejší.

Belinda a ten druhý

26. února 2011 v 18:54 | Karoll
Kozí rodinka si dneska vyšla na procházku. Roztomilé.
Počasí veknu vypadá na jaro, případně zimu na ústupu. Pustili jsme kozy ven, ať se trochu provětrají. Malá dvojčátka byla venku poprvé. Chvíli zkoumali nový svět a vzápětí se vrhli na jídlo. Už zkoušejí přežvykovat trávu a seno. Sice ještě chvíli budou na mateřském mléku, ale s typickou kozí žravostí oždibují vše, co dospělé kozy.

Snažila jsem se je vyfotit, ale pořád se mi nedařilo zachytit to, co jsem chtěla. Pořád jsem na to nemohla přijít. Až mi došlo, že se mi nedaří znázornit, jak jsou malá Bella se svým bráškou miniaturní. Nakonec se to vyřešilo- na jednom snímku je s nimi má tříletá sestřička.

Malí skotačiví zvědavci

30. ledna 2011 v 19:27 | Karoll
Byla jsem na návštěvě ve chlívku i s foťákem. Kozičky dnes mají přesně týden a je třeba to řádně zdokumentovat.
Je legrační, že už třetí den po narození začaly dovádět. A to ani nemluvím o tom, jak jsou zvědavé! I když ještě chodí za mámou a nás "obrů" se bojí, nedá jim to přijít k nám aspoň zezadu a začít nás zkoumat. Málá kozička mi dokonce oždibovala bundu. Asi myslela, že o ní nevím.

Každopádně jsou oba moc roztomilí. Přesto musím uznat, že holčička je opravdu hezčí. Ty bílé uši jsou úžasné a stejně tak prstýnek bílé srsti na tlamě, který má po mamince. Kozlík vypadá trochu nepovedeně. Když se narodil, měl každé ucho na jino stranu a nevěděl, co s nohama. Však on to vyrovná, až poroste...

Dvojčátka!

24. ledna 2011 v 19:43 | Karoll
Včera nám kozička porodila. To bylo radosti!

Máme doma kozí dvojčátka, holku a kluka. Takže malého kozlíka prodáme, dospělého taky a doma budeme mít dvě kozí holčičky. Dokonce máme vymyšlená jména...


Jedno - kozlík - je celé černé, jako by prolezl komínem. Holčička má pěkná nabílená ouška, takže ti dva jdou od sebe hezky rozeznat. Hned po porodu se postavili na zem a neuběhla ani minuta a už udělali první krůčky. Legrační, že člověku to trvá skoro rok.

Sena mám už po krk

29. října 2010 v 21:05 | Karoll
Klidně ten nadpis můžete vzít doslova.
Dneska jsme totiž přivezli obrovský balík sena. Ani si nejsem jistá, jestli to bylo seno- vypadá to na slámu. Každopádně jsme to nejdřív nosili jako paka do chlívka (a všichni krásně voníme- jako kozy), načež jsme stejně zjistili, že se tam 400 kg slámy prostě nevleze.

Nezbylo než stěhovat to seno nahoru na půdu. Docela děsivý zážitek, lézt po tom žebříku, který tam  nejpíš stojí od počátku věků. Ale zvládla jsem to ;)
Potom jsme se tuším dvě hodiny zabývali vhazováním sena takovým "oknem" a následným stěhováním. V rohu nám vznikala taková pěkná hromada. Snažili jsme se ji udusat, takže seno mám všude. (teď už mě za slovo neberte).

Uprostřed práce se dírou pod střechou na půdě objevila Bobinka. Měla jsem z ní radost a chtěla si ji jít pohladit, jenže kočka začala normálně sestupovat po žebříku. Fascinující technika poskakování po úzkých příčkách... ale umí po něm nahoru i dolů.

No, po třech hodinách práce mám sena plné zuby. A všichni ostatní nejspíš taky, vzhledem k nasupeným otázkam typu: "K čemu ty kozy vůbec máme?"
Zrovna mamka má co říkat. Ona nezvládla představu, že by taková kůzlátka měla jít na pekáč, to ona je zachránila. Já jsem ji samozřejmě podporovala, ale teď jsem byla zticha. Fakt!
 
 

Reklama