Novinky

Absolutně roztomilá koťátka

12. října 2010 v 20:09 | Karoll
Mám pocit, že náš dům jako by přitahoval všechna zvířata bez domova. Ale samotným domem to nebude... spíš obyvateli. Sousedé už si zvykli na naše zvířectvo a na přístup k němu, proto nám nosí různé tvory. Například miláčka Charlieho nebo kolouška honzíka, který bohužel nepřežil.

Sousedka objevila za plotem dvě koťata, krásně zbarvená, stará asi čtyři týdny.
A už jsme je málem měli doma, jenže "stop stav chlupatým zvířatům" trvá, takže to otčím nedovolil.
Alespoň se nám podařilo najít hodnou paní, která se koťat ujala. Teď jí pomáhám s inzercí.

Položabák Derbhil

7. října 2010 v 20:37 | Karoll
Mezi rybkama v rybníku se nám objevily malé žabky.
Zjistili jsme to, až když byly vylovené. Málem jsme si toho bobečka nevšimli, když tam tak ležel mezi polomrtvými rybami... sotva se hýbal, ale když jsem ho dala do skleničky, ožil.

Obří akvária

1. října 2010 v 7:37 | Karoll
V úterý byl státní svátek a my jsme si udělali výlet do rybí restaurace s obřími akvárii.
Mám radost, že foťák konečně jde, takže se psychicky připravujete ne postupné přívaly fotek...

Ve většině akvárií byly okrasné rybičky..

Průlomové změny

30. září 2010 v 17:12 | Karoll
Žasnu nad tím, kolik se v tomto týdnu stalo průlomových událostí.

a) naši mi slíbili psa
b) smím s Leonem zkusit agility
c) konečně jsme se rozhoupali ke shánění náhubku
d) míříme na voříškiádu
e) Leonovi se narodila štěňata

Slíbili mi psa!

29. září 2010 v 6:39 | Karoll
euforie pokračuje.
Když jsme se bavili o agility, jako že bych to chtěla s Leonem zkusit a tak, padla samozřejmě řeč na to, že Leon se na agi vůbec nehodí.
 A pak mamka navrhla něco, co mi vyrazilo dech: "Možná by sis časem mohla pořídit vlastního psa...až budeme mít více času." (Založili rodinný podik, teoreticky se to má rozjíždět tři roky).

Okamžitě začnu plánovat: "Tak třeba na patnáctiny?"
"To by šlo, ale co se psem potom? Půjdeš na výšku a já ho tu mít nechci..."
"Vzala bych ho do podnájmu....víš, že existuje kynologická škola, kde smíš mít psa přímo ve škole?"

Euforie !!!

28. září 2010 v 7:08 | Karoll
Jak vám jistě došlo, jsem štěstím bez sebe :)
Můj sen se totiž splní, a to se  neděje každý den...

Od určitého věku se řídím příslovím "Co si neuděláš sám, to nemáš". A zatím se mi to vždycky vyplatilo. A tak se stalo, že jsem před týdnem uvažovala nad nějaký sportem.
Můj squashový trenér je někde v Americe a jaksi není nikdo, kdo by mě trénoval. A netuším, jak dlouho to bude trvat, tak mě napadlo podívat se po nějakém jiném sportu. Buď jako dočasnou nebo trvalou náhradu za squash.

V tom mě osvítilo- agility!
Ihned jsem začala hledat, jestli máme ve městě nějaký klub. Našla jsem si jejich web a dohledala informace. Skupinová hodina stojí 80 Kč, individuální trénink stovku za hodinu. To není tak zlé...

V plánu mám zatím jen jeden trénink. Vezmu Leona a vyzkoušíme si, jak to půjde. Je mi naprosto jasné, že se tomu v životě nemůžeme věnovat. A to hlavně kvůli Leonovi- je zkrátka moooc velký. Vždyť váží 75 kg a to je hubený! Mám obavy, že se zkrátka nevleze do tunelu. natož nějaké kladiny...!

Ale všechno jde, když se chce. Podívejte se na video- je trochu kuriózní, protože leonbergři opravdu nejsou typ pro agi... Ale na všech videích, které jsem našla, byly jen lehčí a menší fenky. Ale aspoň nějaký důkaz o tom, že to jde..

Oficiálně hnusné počasí

26. září 2010 v 19:43 | Karoll
No, ne každý má rád podzim, hlavně kvůli tomu počasí. Mokro, blátivo...

...ale já podzim ráda, protože člověk by měl na všem vidět něco pozitivního. Třeba ty barvy listí, ta podzimní atmosféra, to je prostě nenahraditelné.

Kromě toho má Leon spoustu energie. Jenže když je celý mokrý a zkoušíme dejme tomu "slalom mezi nohama", jistě si dovedete představit, jak potom vypadá to oblečení. Leon totiž nepatří mezi nejmenší psy v okolí....

Napadlo mě, že bych mohla zkusit navštívit cvičák. Ale stejně k tomu neseberu odvahu, tak na co si hraju?

"Mami, já bych chtěla osla..."

23. září 2010 v 17:11 | Karoll
Mírně neobvyklé přání, že?
Ale já to myslím smrtelně vážně.

Když jsme byli v Zoo, viděli jsme oslíky. Na první pohled jsem se do nich zamilovala. Úžasně komunikativní zvířata, chytrá a krásná....chtěla bych je domů.
Jen si nemyslete, že jsem nějaký spratek, který musí mít vše, co vidí. I mě samotné znělo divně, když jsem začala: "Mami, já bych chtěla osla..."
Mamka mě samozřejmě nebrala vážně, s klidným svědomím mi odkývala, jak jsou skvělí a až když jsem začala plánovat, co všechno potřebuje, začala pořádně vnímat. Samozřejmě jsem se dozvěděla, že je to nesmysl.

Ale tak snadno se nevzdávám. ne.

Tréma při prvním závodu

17. září 2010 v 17:39 | Karoll
Ve snech je nejhorší ten neurčitý pocit, že člověk někam spěchá nebo třeba něco hledá. A neví co.
Ale já jsem měla pocit naprosto konkrétní- trému.

V mém snu se promítl tábor a touha běžet opravdový závod. A taky jsem ho běžela, alespoň v tom snu. Lepší něco než nic? Omyl. Teď vím, jak strašně bych se bála a že bych to (nejspíš) kazila.

Alespoň jedno bylo v mém snu pozitivní- Leonek. Konečně jsem měla možnost zaběhat si agility se svým psem v opravdovém závodě. Co na tom, že byli jen tři účastníci?
Seděli jsme v jakési čekárně. Já jsem byla na řadě třetí. Všichni tři jsme nervózně čekali, až to všechno začne. A pak zavolali na start prvního účastníka. Odešel dveřmi a já už o něm nevěděla.

Moje soupeřka odnikud vytáhla jakýsi černý vak. Nechápavě jsem na něj hleděla. Když jsem se jí zeptala, co to je, dozvěděla jsem se, že to musí mít každý závodník. A já jsem si náhle vzpomněla, že mám (neexistující) vak v chatce a ihned se pro něj musím vrátit.
"Tak ale honem, za chvíli jdeš na řadu!" volala za mnou.

Zase ten hrozný pocit, který mě pronásleduje v každém snu- pocit, že něco nestíhám. Musím spěchat ale ještě než se rozběhnu, vím, že to nestihnu. A věděla jsem to i teď. Utíkala jsem k chatce, jenže byla strašně daleko.... a pak se sen začal vytrácet....

No, tak jsem nakonec stejně neběžela. Tentokrát.

Se školou začaly problémy

7. září 2010 v 20:07 | Karoll
Tak už to bývá, začne škola, začnou potíže. Ale já si nestěžuji na školu samotnou..(to by zabralo několik popsaných stran A4).
 Když jsme začali ráno chodit do školy, začal Leon utíkat za námi. Umí se dostat potokem na cestu, což se špatně barikáduje a jaksi se nám to nepodařilo.

Naštěstí jsme na to přišli včas, když jsme si šli pár dní před začátkem školy kupovat obědy. Leon nás po pár set metrech dostihnul, za což následoval trest a návrat zpátky domů.
 Když jsme šly poprvé do školy, připravila jsem se a Leonka zavřela domů. On je tak neodolatelný! Smutně se podívá, nastraží uši a hlavu nakloní na stranu... ale já jsem důsledná, i když mnozí lidé (ségra, mamka) mi to mají za zlé, znáte to: "Podívej se na něj, on je tak krásný, proč mu to děláš?"

Asi celý další měsíc budeme muset Leona zavírat, dokud si prostě nezvykne a nepřipomene, že každé ráno s aktovkami na zádech odcházíme a odpoledne se zase vrátíme zpátky, aby nás mohl přivítat...



Smutný pohled umí dobře.
Když nastraží uši, hlavu otočí na stranu a takhle se podívá...
...odpustíte všechno.
 
 

Reklama