Úvahy

Povinné čipování je úplně k ničemu

30. června 2017 v 16:33 | Karol Dee
Všichni bojovníci za poctivý chov psů už strašně dlouho vyhlíží zákon, který by množírnám zatnul tipec. Množírnou a množitelem myslím každého, kdo produkuje plemena bez průkazu původu, tedy bez PP, a pak je prodává. (Proč je podle mě množení VŠECH psů bez PP nezodpovědné zvěrstvo si můžete přečíst například v článku Pohádka o bezpapírácích). Máme tu ty hnusné velkomnožírny, kde to jede jak na běžícím páse, pak střední množírny, kdy to dělají v domácích podmínkách, ale zcela vědomě, a potom drobné množitele, mezi které spadá klidně i půlka mých čtenářů, což jsou lidi, kteří si svého bezpapíráka namnoží proto, že mít štěňátka je hezké a dál jaksi nepřemýšlejí (pro vás, kdo mi snad chce říct, že fenka bez PP má taky právo mít štěňátka nebo něco v tom smyslu, tak vás znovu nabádám, přečtěte si článek, na který odkazuji výše.)

V tuto chvíli je v podstatě jakákoliv forma množení legální. Jediné, za co lze množírnu stíhat, jsou podmínky, v jakých zvířata žijí. Zákon však nestanovuje bůhví jaký komfort, pes musí mít žrádlo, vodu a střechu nad hlavou, možná jsou ještě uvedeny rozměry klece, to nevím. Vím ale, že množit je legální a to včetně křížení jedinců, z jejichž spojení nutně (genetika) vylezou postižená štěňata. Všechno se to může a je ze zákona legální. Na fotce máte "krásného" AUO bez PP za boží cenu 4500. Kupodivu se to slepé štěně neprodalo, tak skončilo v útulku. Pro úplnost dodávám, že taková štěňata vyjdou, když spojíte dva psy se zbarvením merle, což ví každý chovatel psů s PP, ale málokterý bez PP.


(Toto je jeden zcela autentický obrázek, který mi vyskočil na facebookové zdi. Podobných mám celou složku.)

Napiš to znovu: Může pes do postele?

28. ledna 2017 v 18:27 | Karol Dee
Znáte ten pocit, když narazíte na svůj starý článek a bijete se do hlavy, co jste to tehdy byli za pitomce? Články sem píšu od svých dvanácti let, takže si určitě dovedete představit, jaké skvosty tento blog uchovává. Největší koniny průběžně mažu, tedy hned poté, co se mi podaří vyhrabat z hluboké a temné jámy studu, kam se propadám po objevení všelijakých perel. Jsou však i články, které člověka přivedou k zamyšlení a troše sebereflexe. Jeden takový článek jsem se dnes rozhodla napsat znova. Dovedu si představit, že bych tím mohla inspirovat i další blogery, ostatně nápadů na články není nikdy dost. :)

Téma, kterému se dnes budu věnovat, je přítomnost psiska v posteli. Původní článek nesl název Může pes do postele? a krátce a výstižně shrnoval můj tehdejší názor, že ne, nehodí se to. Jestli si ho chcete přečíst, vskutku to moc času nezabere. Jestli se vám nechce, nevadí, shrnu vám to. V článku poukazuji v podstatě na to, že pes by měl mít stanovené hranice a nemělo by se mu ve všem ustupovat, což se týká především psů malých. Pak tam jsou poznámky v tom smyslu, že malí prckové bývají hříšně nevychovaní a že se zapomíná, že pes je stále ještě šelma. Článek jsem publikovala před více jak čtyřmi lety (ve věku patnácti let) a za tu dobu se mé názory změnily v mnohém. Rovněž mě překvapuje, jak krátký článek jsem byla schopná publikovat. :D Jak to tedy je? Má význam psím kukadlům konstatně odolávat a posílat přísavku do jeho pelechu nebo se jedná o přežitek zatvrzelých kynologů staré školy?

Moderní výcvikové metody: proč pozitivka nefunguje

18. června 2016 v 11:40 | Karol Dee
Pozitivní motivace je stále ještě expandující systém výchovy a výcviku psa, který je založený na faktu, že psovi dáváme pouze pozitivní a žádné negativní podněty. Jde tedy o absenci trestu, a to nejen fyzického, ale také slovního či emočního. Již jsem jednou toto téma otevírala v článku Nevěřím na pozitivní motivaci. Psala jsem jej před dvěma lety a to je pro náctiletou dlouhá doba. Již jsem stihla na některé věci poupravit svůj názor a když jsem si teď svůj výplod znovu přečetla, musela jsem odolávat pokušení některé pasáže přepsat. Ale neudělám to, protože člověk by se neměl za minulost stydět, nýbrž se z ní poučit. Ocenit vývoj. Týká se to hlavně toho blábolu, kterému jsem tehdy ještě věřila, že pes se nás neustále snaží nějakým způsobem přetrumfnout, že s námi bojuje o místo "vůdce smečky." Takovou filozofii praktikuje například zbožňovaný a zároveň nenáviděný "psycholog" psů Cesar Millan. Dnes už vím, že většina problémů psí duše vychází z nepochopení psího způsobu života a komunikace. Hlavně té komunikace. Pes nechápe, jak se má chovat, a nejistota jeho i páníčka spouští lavinovou reakci vzájemného nepochopení a nedorozumění. A přitom někdy stačí velmi málo. Dávat psovi jasné signály, rozluštit ty jeho a vzájemně si důvěřovat.

Nicméně můj názor na pozitivní motivaci (PM) se nijak zásadně nezměnil. Pořád jsem přesvědčena, že to není univerzální a vlastně úplně nejlepší výcvikový systém, jaký byl kdy vymyšlen. S potěšením jsem teď zjistila, že nejsem jediná, kdo si to myslí. Objevila jsem totiž výborný článek německé autorky Niny Dany nazvaný v angličtině Modern dog training methods: softies, science, shitstorms and ethic under review. Poukazuje na nedomyšlenost celé této výcvikové filozofie, její chyby a limity, a hlavně důvody, proč je tak těžké dotáhnout výcvik k dokonalé poslušnosti. Prosím lidi, kteří anglicky umí, ať si text přečtou v originále. Protože jsem ale chtěla dostat článek dál, pustila jsem se do amatérského překladu. Rovnou říkám, že je amatérský, nikdy jsem nic takového nezkoušela. Některé pasáže jsou malinko odbornější (co se kynologie týče), proto přidávám vysvětlení pojmů. Na fotkách jsou autorčini psi, aspoň myslím.Schnuppe bude (asi) fena bílého švýcarského ovčáka a dále se tam vyskytují border kolie Dino a Barney. Fotky jsem našla v rozhovoru s autorkou, kterému bohužel nerozumím, jelikož německy neumím.

Nevěřím na pozitivní motivaci

15. srpna 2014 v 16:59 | Karol Dee
Pozitivní motivace je způsob výcviku psa, který se poslední dobou čile rozvíjí. Milovníka psů rychle zaujme, hlavní myšlenky jsou totiž opravdu lákavé. Výcvik se zakládá na tom, že psa netrestáte, naopak ho odmeňujete za správné chování. Pes tak není ve stresu a nemá strach. Brzy pochopí, že ho od vás čekají samé dobré věci a že tedy pokud poslouchá, může jenom získat. Metoda pozitivní motivace slibuje, že získáte milujícího čtyřnohého parťáka, který vás bude poslouchat v každé situaci.

Zní to krásně, ale realita je malinko jiná.

Bezpapíroví psi jsou zlo

23. července 2014 v 20:08 | Karol Dee
Nikdo by neměl mít doma psa bez průkazu původu. A ten, kdo takové psy množí, by měl být zbaven svéprávnosti. Je to zlo. A je hrozné, jak jsou lidé neinformovaní. Jestli i vy se právě rozčilujete nad tím, co jsem to za tyrana, co nenávidí zvířata, nafoukance, co uznává jen zvířata s rodokmenem a ty, kteří ten "zbytečný cár papíru" nemají, považuje za největší zvířecí odpad, přečtětě si pozorně tento článek. Nebo jakoukoliv internetovou diskuzi.



Vpravo vidíte Jack Russel teriéra tak, jak má vypadat. Vlevo vidíte psa bez PP, který je za čistokrevného Jack Russela vydáván. Jedná se o fenku Casey. Jak vidíte, má mnohem mohutnější stavbu těla a je i podstatně vyšší. Veterinu navštívila za svůj asi dvouletý život přibližně třicetkrát s tak širokou škálou problémů, že je ani nemá cenu vyjmenovávat. Její majitelka tvrdí, že už si nikdy psa bez průkazu původu nepořídí.


Proč jsou psi bez PP horší než ti s PP?
1. Jak můžete vidět na obrázku výše, když si pořizujete psa bez průkazu původu, nikdo vám nezaručí, co z něj vyroste. Znám ženu, která si koupila "labradora bez PP" a vyrostl jí z toho pitbul. To se ovšem netýká jen exteriéru. Když si člověk pořizuje určité plemeno, má od něj určitá očekávání. Dejme tomu, že máte rodinný dům a chcete hlídače. Pořídíte si tedy německého ovčáka a protože je na hlídání a ne na výstavy, koupíte levnějšího bez průkazu. Jenže to, co vám z něj roste, se sice ovčákovi podobá, ale místo aby hlídal, tak lidi mile uvítá.

Nedokážu bez nich žít

1. května 2014 v 17:59 | Karol Dee
Zní-li definice závislosti takto, pak jsem závislák každým coulem.


Miluji zvířata celým srdcem. Ovšem to není nic výjimečného. Znám spoustu lidí, kteří rovněž milují zvířata - tedy aspoň to o sobě tvrdí. Jenže fakt, že se vám líbí pes, kterého potkáte na ulici a strašně si ho chcete pohladit, ještě neznamená, že je opravdu milujete. Protože ti, kdo zvířaty skutečně žijí a je to jejich životní závislost, ti to přece nepotřebují říkat nahlas.

Někteří nevědí, jak se má chovat pes

25. března 2014 v 17:59 | Karol Dee
Malý Velký Přerostlý Jack Russel teriér patřící přítelově rodině je předmětem našich častých sporů. Tyto spory samozřejmě vyvolávám já, protože mám velký problém s tím, jak se ten pes chová a jak se chovají všichni kolem něj. Nemůžu si pomoct, ale ta potvora Casey je podle mě prostě a jednoduše nevychovaná, rozmazlená a neposlušná. Je to strašná škoda, protože jinak je to fajn psisko. Jenže tenhle problém nemá jen jedna rodina - obecně je na tom podobně většina malých psů. No a mně to nedá spát.

Ind mě naštval

7. října 2012 v 18:19 | Karol Dee
Měli jsme teď ve škole takový zajímavý projekt, kdy na týden přijeli zahraniční stážisti a praktikanti povědět nám něco o své zemi. V angličtině, samozřejmě. Mluvili o historii, geografii, kultuře, běžném životě - zkrátka o všem možném. Navštívili nás studenti z Ruska, Indie, Turecka, Rumunska, Brazílie, Kolumbie...dost zajímavé, že ano?
Kdo by tušil, že se najde něco, co by mě mohlo namíchnout.

Ale našlo se. Byl to ten Ind, který neuměl ani pořádně vyslovovat, mluvil dlouze, nudně a celkově mi byl strašně nesympatický hned od začátku. A když jsem pak hodinu v kuse poslouchala jeho žvatlání, měla jsem toho akorát dost. Vadilo mi, že ukazoval samé krásné fotky, úplně propagační, ale takřka úplně vynechával hlavní problémy Indie, jako třeba ta jejich přelidněnost. Ale hlavně že v té prezentaci ukazoval roztomilé fotky tygříků. A legračních velbloudů. Ha. Ha. Ha.

Ptal se, zda máme v Česku velbloudy v ZOO. My odpověděli, že ano. A on se tak arogantně pousmál a prý: ,,No, tak my je v Indii máme v ulicích." Vtípeček. Chtělo se mi z něj zvracet. Copak neví, že velbloudi jednohrbí, kteří by měli žít na území Indie, jsou v přírodě vyhynulí? A oni si tam na nich jezdí. V těch nechutně přecpaných, špinavých ulicích chovají zvířata, která bývala koráby pouště. A to ani nemluvím o tygrech, kteří jsou sice roztomilí, ale neustále se rozšiřující populace je vytlačuje z jejich přirozeného útočiště rychlým tempem. Ale Inda to zjevně vůbec netrápilo, naopak. Bylo mi z něj špatně.


velbloudi ze ZOO Ostrava
 

Může pes do postele?

27. září 2012 v 17:04 | Karol Dee
Uvažovali jste někdy o tom, zda pes patří do postele? Pokud čtete můj blog častěji, je to dost možné, protože tuto anketní otázku dávám pod články poměrně často. Hlasovalo v ní už přes tisíc lidí a výsledky jsou dost zajímavé. Protože většina lidí si myslí, že pes do postele rozhodně patří. A mě by zajímalo, proč si to myslíte?

Já si to totiž nemyslím. Podle mě je pes šelma, i když domestikovaná, tak pořád šelma a podle toho by se s ním mělo i jednat. Samozřejmě, v dnešní době přešlechtěných psích slečinek mě za to můžete odsuzovat. Vždyť ten pejsánek je tak roztomilý, proč se s ním nepomazlit? A on rád spí v posteli, vždycky se mi stočí k nohám a takhle spolu spíme...


Někdy stačí jediný pohled...

10. srpna 2012 v 16:06 | Karol Dee
...těch andělských očí a odpustíte jí i ty boty, které před chvílí rozkousala.

Psi nás mají omotané kolem prstu. Můžete tvrdit, že váš pes má pevný režim a ví, kdo je tady pánem. Omyl. Psovi stačí, že si to myslíte vy - pak párkrát zakňučí a páníček popadne vodítko, obuje boty a hurá na procházku. To oni nás vycvičili. Jen se na to podívejte - psi umí sedět odnepaměti, ale klidně budou dělat, že nic takového v životě neviděli, jen když do nich budete cpát jeden pamlsek za druhým, zatímco oni se to budou "učit".


 
 

Reklama