Úvahy

Napiš to znovu: Může pes do postele?

28. ledna 2017 v 18:27 | Karol Dee
Znáte ten pocit, když narazíte na svůj starý článek a bijete se do hlavy, co jste to tehdy byli za pitomce? Články sem píšu od svých dvanácti let, takže si určitě dovedete představit, jaké skvosty tento blog uchovává. Největší koniny průběžně mažu, tedy hned poté, co se mi podaří vyhrabat z hluboké a temné jámy studu, kam se propadám po objevení všelijakých perel. Jsou však i články, které člověka přivedou k zamyšlení a troše sebereflexe. Jeden takový článek jsem se dnes rozhodla napsat znova. Dovedu si představit, že bych tím mohla inspirovat i další blogery, ostatně nápadů na články není nikdy dost. :)

Téma, kterému se dnes budu věnovat, je přítomnost psiska v posteli. Původní článek nesl název Může pes do postele? a krátce a výstižně shrnoval můj tehdejší názor, že ne, nehodí se to. Jestli si ho chcete přečíst, vskutku to moc času nezabere. Jestli se vám nechce, nevadí, shrnu vám to. V článku poukazuji v podstatě na to, že pes by měl mít stanovené hranice a nemělo by se mu ve všem ustupovat, což se týká především psů malých. Pak tam jsou poznámky v tom smyslu, že malí prckové bývají hříšně nevychovaní a že se zapomíná, že pes je stále ještě šelma. Článek jsem publikovala před více jak čtyřmi lety (ve věku patnácti let) a za tu dobu se mé názory změnily v mnohém. Rovněž mě překvapuje, jak krátký článek jsem byla schopná publikovat. :D Jak to tedy je? Má význam psím kukadlům konstatně odolávat a posílat přísavku do jeho pelechu nebo se jedná o přežitek zatvrzelých kynologů staré školy?

Moderní výcvikové metody: proč pozitivka nefunguje

18. června 2016 v 11:40 | Karol Dee
Pozitivní motivace je stále ještě expandující systém výchovy a výcviku psa, který je založený na faktu, že psovi dáváme pouze pozitivní a žádné negativní podněty. Jde tedy o absenci trestu, a to nejen fyzického, ale také slovního či emočního. Již jsem jednou toto téma otevírala v článku Nevěřím na pozitivní motivaci. Psala jsem jej před dvěma lety a to je pro náctiletou dlouhá doba. Již jsem stihla na některé věci poupravit svůj názor a když jsem si teď svůj výplod znovu přečetla, musela jsem odolávat pokušení některé pasáže přepsat. Ale neudělám to, protože člověk by se neměl za minulost stydět, nýbrž se z ní poučit. Ocenit vývoj. Týká se to hlavně toho blábolu, kterému jsem tehdy ještě věřila, že pes se nás neustále snaží nějakým způsobem přetrumfnout, že s námi bojuje o místo "vůdce smečky." Takovou filozofii praktikuje například zbožňovaný a zároveň nenáviděný "psycholog" psů Cesar Millan. Dnes už vím, že většina problémů psí duše vychází z nepochopení psího způsobu života a komunikace. Hlavně té komunikace. Pes nechápe, jak se má chovat, a nejistota jeho i páníčka spouští lavinovou reakci vzájemného nepochopení a nedorozumění. A přitom někdy stačí velmi málo. Dávat psovi jasné signály, rozluštit ty jeho a vzájemně si důvěřovat.

Nicméně můj názor na pozitivní motivaci (PM) se nijak zásadně nezměnil. Pořád jsem přesvědčena, že to není univerzální a vlastně úplně nejlepší výcvikový systém, jaký byl kdy vymyšlen. S potěšením jsem teď zjistila, že nejsem jediná, kdo si to myslí. Objevila jsem totiž výborný článek německé autorky Niny Dany nazvaný v angličtině Modern dog training methods: softies, science, shitstorms and ethic under review. Poukazuje na nedomyšlenost celé této výcvikové filozofie, její chyby a limity, a hlavně důvody, proč je tak těžké dotáhnout výcvik k dokonalé poslušnosti. Prosím lidi, kteří anglicky umí, ať si text přečtou v originále. Protože jsem ale chtěla dostat článek dál, pustila jsem se do amatérského překladu. Rovnou říkám, že je amatérský, nikdy jsem nic takového nezkoušela. Některé pasáže jsou malinko odbornější (co se kynologie týče), proto přidávám vysvětlení pojmů. Na fotkách jsou autorčini psi, aspoň myslím.Schnuppe bude (asi) fena bílého švýcarského ovčáka a dále se tam vyskytují border kolie Dino a Barney. Fotky jsem našla v rozhovoru s autorkou, kterému bohužel nerozumím, jelikož německy neumím.

Nevěřím na pozitivní motivaci

15. srpna 2014 v 16:59 | Karol Dee
Pozitivní motivace je způsob výcviku psa, který se poslední dobou čile rozvíjí. Milovníka psů rychle zaujme, hlavní myšlenky jsou totiž opravdu lákavé. Výcvik se zakládá na tom, že psa netrestáte, naopak ho odmeňujete za správné chování. Pes tak není ve stresu a nemá strach. Brzy pochopí, že ho od vás čekají samé dobré věci a že tedy pokud poslouchá, může jenom získat. Metoda pozitivní motivace slibuje, že získáte milujícího čtyřnohého parťáka, který vás bude poslouchat v každé situaci.

Zní to krásně, ale realita je malinko jiná.

Bezpapíroví psi jsou zlo

23. července 2014 v 20:08 | Karol Dee
Nikdo by neměl mít doma psa bez průkazu původu. A ten, kdo takové psy množí, by měl být zbaven svéprávnosti. Je to zlo. A je hrozné, jak jsou lidé neinformovaní. Jestli i vy se právě rozčilujete nad tím, co jsem to za tyrana, co nenávidí zvířata, nafoukance, co uznává jen zvířata s rodokmenem a ty, kteří ten "zbytečný cár papíru" nemají, považuje za největší zvířecí odpad, přečtětě si pozorně tento článek. Nebo jakoukoliv internetovou diskuzi.



Vpravo vidíte Jack Russel teriéra tak, jak má vypadat. Vlevo vidíte psa bez PP, který je za čistokrevného Jack Russela vydáván. Jedná se o fenku Casey. Jak vidíte, má mnohem mohutnější stavbu těla a je i podstatně vyšší. Veterinu navštívila za svůj asi dvouletý život přibližně třicetkrát s tak širokou škálou problémů, že je ani nemá cenu vyjmenovávat. Její majitelka tvrdí, že už si nikdy psa bez průkazu původu nepořídí.


Proč jsou psi bez PP horší než ti s PP?
1. Jak můžete vidět na obrázku výše, když si pořizujete psa bez průkazu původu, nikdo vám nezaručí, co z něj vyroste. Znám ženu, která si koupila "labradora bez PP" a vyrostl jí z toho pitbul. To se ovšem netýká jen exteriéru. Když si člověk pořizuje určité plemeno, má od něj určitá očekávání. Dejme tomu, že máte rodinný dům a chcete hlídače. Pořídíte si tedy německého ovčáka a protože je na hlídání a ne na výstavy, koupíte levnějšího bez průkazu. Jenže to, co vám z něj roste, se sice ovčákovi podobá, ale místo aby hlídal, tak lidi mile uvítá.

Nedokážu bez nich žít

1. května 2014 v 17:59 | Karol Dee
Zní-li definice závislosti takto, pak jsem závislák každým coulem.


Miluji zvířata celým srdcem. Ovšem to není nic výjimečného. Znám spoustu lidí, kteří rovněž milují zvířata - tedy aspoň to o sobě tvrdí. Jenže fakt, že se vám líbí pes, kterého potkáte na ulici a strašně si ho chcete pohladit, ještě neznamená, že je opravdu milujete. Protože ti, kdo zvířaty skutečně žijí a je to jejich životní závislost, ti to přece nepotřebují říkat nahlas.

Někteří nevědí, jak se má chovat pes

25. března 2014 v 17:59 | Karol Dee
Malý Velký Přerostlý Jack Russel teriér patřící přítelově rodině je předmětem našich častých sporů. Tyto spory samozřejmě vyvolávám já, protože mám velký problém s tím, jak se ten pes chová a jak se chovají všichni kolem něj. Nemůžu si pomoct, ale ta potvora Casey je podle mě prostě a jednoduše nevychovaná, rozmazlená a neposlušná. Je to strašná škoda, protože jinak je to fajn psisko. Jenže tenhle problém nemá jen jedna rodina - obecně je na tom podobně většina malých psů. No a mně to nedá spát.

Ind mě naštval

7. října 2012 v 18:19 | Karol Dee
Měli jsme teď ve škole takový zajímavý projekt, kdy na týden přijeli zahraniční stážisti a praktikanti povědět nám něco o své zemi. V angličtině, samozřejmě. Mluvili o historii, geografii, kultuře, běžném životě - zkrátka o všem možném. Navštívili nás studenti z Ruska, Indie, Turecka, Rumunska, Brazílie, Kolumbie...dost zajímavé, že ano?
Kdo by tušil, že se najde něco, co by mě mohlo namíchnout.

Ale našlo se. Byl to ten Ind, který neuměl ani pořádně vyslovovat, mluvil dlouze, nudně a celkově mi byl strašně nesympatický hned od začátku. A když jsem pak hodinu v kuse poslouchala jeho žvatlání, měla jsem toho akorát dost. Vadilo mi, že ukazoval samé krásné fotky, úplně propagační, ale takřka úplně vynechával hlavní problémy Indie, jako třeba ta jejich přelidněnost. Ale hlavně že v té prezentaci ukazoval roztomilé fotky tygříků. A legračních velbloudů. Ha. Ha. Ha.

Ptal se, zda máme v Česku velbloudy v ZOO. My odpověděli, že ano. A on se tak arogantně pousmál a prý: ,,No, tak my je v Indii máme v ulicích." Vtípeček. Chtělo se mi z něj zvracet. Copak neví, že velbloudi jednohrbí, kteří by měli žít na území Indie, jsou v přírodě vyhynulí? A oni si tam na nich jezdí. V těch nechutně přecpaných, špinavých ulicích chovají zvířata, která bývala koráby pouště. A to ani nemluvím o tygrech, kteří jsou sice roztomilí, ale neustále se rozšiřující populace je vytlačuje z jejich přirozeného útočiště rychlým tempem. Ale Inda to zjevně vůbec netrápilo, naopak. Bylo mi z něj špatně.


velbloudi ze ZOO Ostrava
 

Může pes do postele?

27. září 2012 v 17:04 | Karol Dee
Uvažovali jste někdy o tom, zda pes patří do postele? Pokud čtete můj blog častěji, je to dost možné, protože tuto anketní otázku dávám pod články poměrně často. Hlasovalo v ní už přes tisíc lidí a výsledky jsou dost zajímavé. Protože většina lidí si myslí, že pes do postele rozhodně patří. A mě by zajímalo, proč si to myslíte?

Já si to totiž nemyslím. Podle mě je pes šelma, i když domestikovaná, tak pořád šelma a podle toho by se s ním mělo i jednat. Samozřejmě, v dnešní době přešlechtěných psích slečinek mě za to můžete odsuzovat. Vždyť ten pejsánek je tak roztomilý, proč se s ním nepomazlit? A on rád spí v posteli, vždycky se mi stočí k nohám a takhle spolu spíme...


Někdy stačí jediný pohled...

10. srpna 2012 v 16:06 | Karol Dee
...těch andělských očí a odpustíte jí i ty boty, které před chvílí rozkousala.

Psi nás mají omotané kolem prstu. Můžete tvrdit, že váš pes má pevný režim a ví, kdo je tady pánem. Omyl. Psovi stačí, že si to myslíte vy - pak párkrát zakňučí a páníček popadne vodítko, obuje boty a hurá na procházku. To oni nás vycvičili. Jen se na to podívejte - psi umí sedět odnepaměti, ale klidně budou dělat, že nic takového v životě neviděli, jen když do nich budete cpát jeden pamlsek za druhým, zatímco oni se to budou "učit".


Miluju svoje kozy

1. prosince 2011 v 17:58 | Karol Dee
Máte i vy ve škole soutěž Mladý Demosthenes? Jestli ne, ve zkatce vám povím princip. Jde o soutěž v řečnění. Každý si připraví monolog o délce 1-2 minuty na libovolné téma. My to máme povinné, normálně na známky a v případě, že se učitelce náš přednes líbí, postupujeme do škoního kola.
Letos už se mi ani trochu nechtělo dávat si s tou kravinou tolik práce jako loni. Jestli jsem se ve škole něco naučila, je to toto: čím víc práce si s něčím dáte, tím méně to lidé ocení. A podle toho jsem se letos řídila.
Jako snad každý i já jsem měla problémy při vymýšlení tématu. Řekla jsem si, že bych si měla zachovat image a opět volit námět o zvířatech. V tom mě to trklo, jestli to tak můžu říct. Do hlavy mi vlezl úplně ďábelský nápad. Netrvalo ani deset minut a já měla monolog napsaný. A naučit se ho zpaměti byla brnkačka.

* * *

Mé chlupaté kamarádky

Miluju svoje kozy.
Mé dvě holčičky nejsou tak velké, jak si většina lidí představuje. Ta větší se jmenuje Julie. Pokrývají ji černé chlupy, při bližším pohledu můžete vidět světlejší skvrny. Na podzim se tato srst stává velmi hustou, takže ji ochrání i před velkým chladem. Díky tomu vypadá v zimních měsících mnohem větší než obvykle.
Druhá koza je menší. Nejdříve byla tak malá, že se pohodlně vešla do dlaně. Společně s celou rodinou jsme pro ni vybrali jméno Belinda.
Julča měří skoro čtyřicet centimetrů, Bela má jen třicet. Ale já pořád věřím, že ještě trochu povyroste. A jednoho krásného dne budou obě stejně velké. Snad.
A jaký je vlastně život s těmito dvěma kráskami? Opravdová zábava. Každý, komu jsem je ukázala, byl úplně nadšený a hned si je začal hladit.Jenže každá věc má své plus i minus a ani mé kozy nejsou dokonalé. Tak například - strašně rády skáčou. V jednu chvíli se zdají být úplně v pohodě - pak se z ničeho nic vymrští a už to jede. Člověk je musí neustále kontrolovat.
Lidé se mě často ptají, jak to dělám, že mám tak krásné kozy. Nejdůležitější je správná péče. Hlavně je nijak neuvazovat a co nejvíce je pouštět na volno, ať si holky taky užijí. Protože spokojené kozy = krásné kozy.

* * *

Jestli chcete vědět, jak mě to napadlo, ráda vám to povím. Svůj první monolog jsem měla někdy v sedmé třídě a vyjmenovala jsem v něm všechna zvířata, která doma chováme. Když jsem se zmínila o kozách, někteří vybuchli zlým smíchem, hlavně ti starší. Bylo mi trapně. Na tento zážitek jsem si vzpomněla, a uvědomila jsem si, že vtipné monology mají vždycky větší úspěch. Věděla jsem, že tohle ty puberťáky dostane do kolen, a nejen je.
Ve třídě jsem měla celkem úspěch, postoupila jsem do školního kola. Tam se mi moc nelíbila atmosféra, učitelé neustále všechny napomínali, až bylo hrobové ticho, údajně "ideální podmínky na přednes". Až jsem měla strach, že se nikdo ani nezasměje a bude to totální fiasko. Naštěstí se to nestalo.
Nikdy by mě nenapadlo, jak se novinky na škole šíří rychle. Najednou na mě děcka z nižších ročníků, se kterými jsem se v životě nedala do řeči, pokřikují ,,Ahoj, kozy!" A to ani nemluvím o těch starších.
Nemůžu tvrdit, že bych nečekala ohlas, ale rozhodně ne v takové míře. Pokud někdo nevíte, jak vystoupit z davu, udělejte to samé co já.


Edit. 2.12.
Tak to mě poser. Vyhrála jsem školní kolo a postupuji do okresního. Super, tak bude ostuda před celým Frýdkem-Místkem. I když snad to nebude tak zlé...ech, bude :D
 
 

Reklama