Úvahy

Miluju svoje kozy

1. prosince 2011 v 17:58 | Karol Dee
Máte i vy ve škole soutěž Mladý Demosthenes? Jestli ne, ve zkatce vám povím princip. Jde o soutěž v řečnění. Každý si připraví monolog o délce 1-2 minuty na libovolné téma. My to máme povinné, normálně na známky a v případě, že se učitelce náš přednes líbí, postupujeme do škoního kola.
Letos už se mi ani trochu nechtělo dávat si s tou kravinou tolik práce jako loni. Jestli jsem se ve škole něco naučila, je to toto: čím víc práce si s něčím dáte, tím méně to lidé ocení. A podle toho jsem se letos řídila.
Jako snad každý i já jsem měla problémy při vymýšlení tématu. Řekla jsem si, že bych si měla zachovat image a opět volit námět o zvířatech. V tom mě to trklo, jestli to tak můžu říct. Do hlavy mi vlezl úplně ďábelský nápad. Netrvalo ani deset minut a já měla monolog napsaný. A naučit se ho zpaměti byla brnkačka.

* * *

Mé chlupaté kamarádky

Miluju svoje kozy.
Mé dvě holčičky nejsou tak velké, jak si většina lidí představuje. Ta větší se jmenuje Julie. Pokrývají ji černé chlupy, při bližším pohledu můžete vidět světlejší skvrny. Na podzim se tato srst stává velmi hustou, takže ji ochrání i před velkým chladem. Díky tomu vypadá v zimních měsících mnohem větší než obvykle.
Druhá koza je menší. Nejdříve byla tak malá, že se pohodlně vešla do dlaně. Společně s celou rodinou jsme pro ni vybrali jméno Belinda.
Julča měří skoro čtyřicet centimetrů, Bela má jen třicet. Ale já pořád věřím, že ještě trochu povyroste. A jednoho krásného dne budou obě stejně velké. Snad.
A jaký je vlastně život s těmito dvěma kráskami? Opravdová zábava. Každý, komu jsem je ukázala, byl úplně nadšený a hned si je začal hladit.Jenže každá věc má své plus i minus a ani mé kozy nejsou dokonalé. Tak například - strašně rády skáčou. V jednu chvíli se zdají být úplně v pohodě - pak se z ničeho nic vymrští a už to jede. Člověk je musí neustále kontrolovat.
Lidé se mě často ptají, jak to dělám, že mám tak krásné kozy. Nejdůležitější je správná péče. Hlavně je nijak neuvazovat a co nejvíce je pouštět na volno, ať si holky taky užijí. Protože spokojené kozy = krásné kozy.

* * *

Jestli chcete vědět, jak mě to napadlo, ráda vám to povím. Svůj první monolog jsem měla někdy v sedmé třídě a vyjmenovala jsem v něm všechna zvířata, která doma chováme. Když jsem se zmínila o kozách, někteří vybuchli zlým smíchem, hlavně ti starší. Bylo mi trapně. Na tento zážitek jsem si vzpomněla, a uvědomila jsem si, že vtipné monology mají vždycky větší úspěch. Věděla jsem, že tohle ty puberťáky dostane do kolen, a nejen je.
Ve třídě jsem měla celkem úspěch, postoupila jsem do školního kola. Tam se mi moc nelíbila atmosféra, učitelé neustále všechny napomínali, až bylo hrobové ticho, údajně "ideální podmínky na přednes". Až jsem měla strach, že se nikdo ani nezasměje a bude to totální fiasko. Naštěstí se to nestalo.
Nikdy by mě nenapadlo, jak se novinky na škole šíří rychle. Najednou na mě děcka z nižších ročníků, se kterými jsem se v životě nedala do řeči, pokřikují ,,Ahoj, kozy!" A to ani nemluvím o těch starších.
Nemůžu tvrdit, že bych nečekala ohlas, ale rozhodně ne v takové míře. Pokud někdo nevíte, jak vystoupit z davu, udělejte to samé co já.


Edit. 2.12.
Tak to mě poser. Vyhrála jsem školní kolo a postupuji do okresního. Super, tak bude ostuda před celým Frýdkem-Místkem. I když snad to nebude tak zlé...ech, bude :D

Vidím to čím dál růžověji

7. listopadu 2010 v 18:09 | Karoll
Už jsem se zmiňovala, že mi mamka na patnáctiny slíbila psa s tím, že si ho musím sama živit. Z toho jsem zrovna odvařená nebyla, ale vidina mého a jen mého psa tu negativní stránku udolala.

Jenže je tady ještě taťka :)

Naši jsou rozvedení, takže se nedivte, že jsem jeho stanovisko neznala dřív. O víkendu jsme byli na chatě. Je tam nádherný výhled na nádhernou přírodu. Povídala jsem si s taťkou o tom psovi. Sice není vůbec pejskař, nejsem si jistá, jestli pozná jezevčíka od dalmatina, ale nápad mít nějakého psa s sebou na velké zahradě u chalupy se mu očividně zamlouval. Za podmínky, že by nechodil do domu.

Nezapomněla jsem se zmínit o mamčině podmínce- a on mi slíbil, že mi na něj přispěje. Hned mám náledu mnohem lepší a vyhlídky tím spíš. Že psa budu chtít k patnáctinám od něj a bude ho shánět (a hlavně kupovat) právě taťka, to ještě neví. I kdybych mu to řekla, stejně by to za ten rok zapomněl, takže mám svědomí relativně čisté.

Byla jsem z vidiny psa tak nadšená, že jsem si hned po příjezdů domů sedla k atlasu psích plemen. Sice jsem ho prolistovala už stokrát, když jsem hledala vhodná plemena, ale teď se mi okruh trošku rozšířil, protože nemusím tak dbát na jeho cenu a stravovací potřeby.
Už jsem si vybrala. Je možné, že se moje rozhodnutí ještě trochu změní, ale prozatím vyhrává puli. Je docela možné, že jste to ještě nikdy neslyšeli. Nu, nechtě se překvapit ;)

Jedna z tisíce fotek, které jsem během víkendu pořídila.

Mimochodem, zase jsem se zapletla do jedné soutěže, ve které mě překvapilo shánění hlasů. Takže vás prosím, abyste pro mě a Leona "hlásli" zde.

Pes v posteli

21. září 2010 v 19:55 | Karoll

ANO či NE ???

Tak mě napadlo...souhlasíte s tím, aby pes nocoval se svým pánem v posteli?

 
 

Reklama