Vivienne

Nastal čas dát jí sbohem

9. února 2014 v 16:59 | Karol Dee

Konce jsou vždycky těžké, ať už se jedná o lidi nebo domácí mazlíčky. O to těžší to je, když je činitelem tak ošklivá nemoc jako rakovina. Vivi byla bojovník a je mi jasné, že sama by se jen tak nevzdala. Ale já už se na ni nemohla dívat, stravovalo mě pomyšlení, že trpí.

Nemám fotku, která by dokumentovala, jak špatně na tom byla, připadalo mi to příliš morbidní. Nádor byl obrovský. Místo chůze spíše balancovala na jeho okraji a kolébala se, protože se nedokázala dotknout podlahy oběma předníma nohama najednou. Bránil jí také v tom, aby si packami podávala jídlo do úst nebo se čistila. Chtěla jsem jí usnadnit krmení tím, že jí jídlo přidržím, ale ta potvora hamižná se nenechala a i v tomhle stavu se mi snažila vyrvat pamlsek z ruky a utéct s ním někam za roh. I v posledních chvílích mě dokázala rozesmát.

Zemřela bezbolestně. 20.1.2014 jsem ji nechala na veterině uspat.

Budu vzpomínat.
26. dubna 2011

Kdy máme právo vynést rozsudek smrti?

8. prosince 2013 v 17:59 | Karol Dee
Kdykoliv se někde probíralo téma, zda je vhodné nechat zvíře utratit, vždycky jsem byla jednoznačně pro. Pokud se zvíře trápí, je milosrdné jej utratit. Nikdy jsem ale neuvažovala nad tím, jak poznat, že zvíře trpí a kdy už je situace natolik vážná, že jediným správným řešením je smrt. Je rakovina jako taková důvod? Jsou příznaky stárnutí důvod?

Rakovina

15. října 2013 v 19:22 | Karol Dee
Když jsem nádor objevila, tupě jsem si pomyslela: je to tady. Potkani na rakovinu trpí. Umírají na ni velice často. Ne že by bylo snazší se s tím vyrovnat. Zakázala jsem si na to myslet do doby, než navštívím veterináře. Člověk ale jen těžko zabrání myšlenkám, které se občas vytlačí na povrch vědomí. Myšlenky typu "co když ji zítra ráno najdu nehybnou?"


Zařizování nové klece snadno a levně

10. září 2013 v 17:29 | Karol Dee
Jak zařídit zvířátku klec levně a (relativně) vkusně.

Problémy s okem

4. května 2013 v 17:59 | Karol Dee
Poslední dobou má Vivienne kolem oka stroupky, které vypadají jako zaschlá krev. Vždycky se objeví a po nějaké době zmizí. Nezdálo se mi, že by ji oko nějak bolelo nebo svědilo. Popravdě se mi příliš nechtělo letět k veterináři, navíc v době, kdy už jsem se k tomu rozhoupala, stroupky zmizely. Teď se to zhoršilo.

Letos poprvé venku

21. dubna 2013 v 17:49 | Karol Dee
No dobře, jdu trošku s křížkem po funuse, protože momentálně to počasí stojí za prd. Ale není to tak dávno, co vylezlo sluníčko, byl pěkný pařáček a já vytáhla Canonka a Vivienne a šlo se ven.

Vivi teda nešla nikam, protože je to potvora utíkavá neposlušná a tak pro jistotu seděla pěkně v kleci a zkusmo oždibovala travičku. Dvířka jsem jí otevřela jen kvůli té fotce, ať mi tam nezavazí mříže :D Taky jsem ji chvilku nosila na rameni, ale je to nevděčnice, pořád by skákala dolů. Takže jsem ji s poškrábaným krkem vrátila zpět do klece.

Vivienne si přestavěla byt

1. února 2013 v 16:44 | Karol Dee
Potkánci jsou fakt čistotná zvířátka, což ne všichni vědí. Přesto si čas od času nosí do postele částečky podestýlky nebo třeba hlínu od toho, jak se hrabali v květináči (potvory mrňavé). Proto je časem třeba jejich postýlku vyprat - já se k tomu konečně rozhoupala.




Vivi spí už pěknou dobu ve svém hamaku, který jsem jí teda sundala, vyprala, usušila a znovu pověsila. Jenže. Tím jako bych Vivienne upozornila na to, že tam ty šňůrky jsou a ona je začala kousat. Nejdřív jednu - převázala jsem. Pak další - opět jsem převázala. Kdykoliv to udělala, stabilita houpačky se narušila a ona musela spát na zemi. Říkala jsem si, že se poučí, chytrá je na to dost. Jenže.

Opravdu se poučila. Přestala hryzat provázky a začala rovnou kousat látku. Tisickrát spadnutý a znovu pověšený hamak si zničila. Nechala jsem ho tam viset s tím, že přijdu na to, jak ho opravit. Jenže. Vivienne mi naprosto nedala šanci. Byla jsem u toho, když začla systematicky odkousávat a odtrhávat kusy látky. Mohla jsem se třeba stavět na hlavu, ale zakázat jí to se mi nepodařilo. Tak jsem ji nechala a s tichým úžasem pozorovala, co to vlastně dělá.

Vivi kousek po kousku rozdělovala hamak na části, které pak tahala do rohu klece. Konečně mi došlo, že si staví hnízdo. Nechala jsem ji tak. Člověk, který má doma potkana, se naučí rezignovat, to mi věřte. Když chce spát dole, tak prosím, její volba. Houpačka už ji asi omrzela.


Koupila jsem si boží mikinu

7. září 2012 v 15:42 | Karol Dee
Ne že by mi nějak zvlášť slušela nebo snad měla nějaký super vzor. Vlastně je to úplně obyčejná, jednoduchá, šedá mikina...s klokaní kapsou.

A pořídila jsem si ji speciálně kvůli Vivienne, abych vyzkoušela, zda se v ní bude nosit. O potkanech se říká, že mají klokanky rádi, tak jsem to chtěla ověřit. A byl to výborný nápad, mikina je parádní (dokonce vypadá, že se v ní můžu ukázat i mimo zahradu) a Vivienne si ji hned oblíbila. Úžasný pocit, nosit ji v kapsičce (dobře, zas tak úžasný ne, připadala jsem si jak těhotná) a ještě k tomu mít v ruce vodítko a jít na procházku s oběma zároveň, Leonem i Viv...

Černý pasažér v kapuci

17. srpna 2012 v 17:39 | Karol Dee
Minulý víkend Vivienne pobyla v kapuci víc, než za celý svůj život.

Je dost možné, že už jste někdy viděli potkana, kterého někdo nesl v kapse, rukávu nebo té kapuci. Já to samozřejmě zkoušela taky, jen co si na mě Vivi zvykla, ale..nějak se jí tam nezamlouvalo. Nezůstala tam ani pár sekund a už se (často dost bolestivě) drala ven. Nicméně jsem se tak snadno nevzdala představy roztomilého zvířátka cestujícího se mnou, kamkoliv se hnu, a nakonec jsem přece jen jeden způsob objevila.

Princip je v tom, že venku musí být taková kosa, že se jí nebude chtít utíkat :D Funguje to. Takže pokud se váš potkánek stejně jako Vivi nerad mazlí a tulí, zkuste to. On nakonec ocení vyhřáté místo za krkem, uvidíte.

A kam jsme vlastně cestovali? Na chatu. Ovšem ne na naši s rodiči, ale - řekněme s kamarády. Aby to vypadalo aspoň trochu nevinně :D V poslední chvíli jsem z náhlého popudu naložila Vivi do přepravky a ona se mohla těšit z houpavé chůze na zastávku, potom na spoustu zvláštních pohledů v autobuse a nakonec na udivené komentáře ve vlaku, co že to s sebou mám. A jakmile to zjistili, tak i okomentování toho, jak moc nechutný to má ocas. A taky přejmenování na Gertrůdu.

Hm, v tom vlaku jí nebylo zrovna nejlíp, řekla bych. Asi to houpání, nebo ten hluk, já nevím. Nakonec se jakž takž vzpamatovala až na chatě. Rozdělali jsme venku oheň, neboť byla strašná zima, a v tu chvíli jsem si ji dala do kapuce. Chvíli zvědavě rejdila a příšerně škrábala, ale nakonec usnula. Ťutínek.

Co se večera týče, asi se zdržím bližšího komentáře. Snad jen zmíním, že té potvoře chutnalo Frisco :D

Chatařka Vivienne

12. července 2012 v 16:39 | Karol Dee
Vivienne je cestovatelský typ, řekla bych. Nejen, že se mnou cestuje od jednoho rodiče k druhému, už se mnou byla i na druhém konci republiky, v Krkonoších za prababičkou, a teď jsem ji už poněkolikáté vzala na chatu. Já to tam miluju a myslím, že i ona. Chalupu máme zrenovovanou, dole je obývák s krbem spojený s kuchyňkou a tam Vivi vždycky večer pouštím.


Nedávno jsme tam byli na pět dní v kuse. Počasí bylo šílené, ale našla jsem pro Vivi pěkné místo na zahrádce, kde byl celý den stín a kupodivu minimum mravenců (ty potvory jsou fakt protivné). Děcka z ní byly na větvi, ostatně jako vždycky, když ji vezmu s sebou k taťkovi. Každou chvíli jí nosily nějaké dobrůtky (s mým svolením, samozřejmě). Začíná být trochu vypasená, anebo se mi to zdá? ;) Snad jen zdá. Vivi nepatří mezi potkany, kteří by měli sklony k tloustnutí.
 
 

Reklama